na Blog.cz

Tentokrát nadpis aspoň nějakym způsobem souvisí s článkem, protože to je přesně to, co po vás ve škole chtěj - usmívat se na všechny ty debily, na který byste nejradši vzali lopatu a přetáhli je přes ty prázdný palice.

Takže, co novýho?

Jsem pěkně NAS- namíchnutá. TAK DEBILNÍ ROZVRH JSEM V ŽIVOTĚ NEVIDĚLA! 36 hodin tejdně a taková koncentrace naprosto nepotřebnejch a debilních předmětů, to jeden prostě neviděl! Laborky, hudebka, tělák, ZSV dvakrát tejdně... PROČ?! PROČ TŘI ODPOLEDKY ZA SEBOU?! UÁÁÁ!

A jako by toho nebylo málo, kromě DEBILNÍHO rozvrhu nastalo i pár DEBILNÍCH změn.

Za prvé, změnili nám zástupce třídního. Původně jsme měli našeho matikáře, kterej si snad počítá i ve spaní a svuj drahej notýsek se známkama si tahá i na hajzl, ovšem teď jsme dostali našeho novýho učitele na bižuli, kterej... no... řekněme, že ztělesněná přísnost by před nim dala nohy na ramena. A kterej nás během svejch hodin zaručeně zavraždí a každej den nás nechá po škole. Bezva.

Za druhé, naše kmenová třída se přesunula z naší původní třídy do pavilonu, kterej se nalejzá mimo školní budovu a je tam větší kosa než ve zmrzlym finskym jezeře. A to jen proto, že deb- totiž, pan profesor Baroch, věrná pravá ruka našeho třídního, si už nějakou dobu dělal na naši třídu zálusk a prostě se tam MUSEL nacpat, mezitimco my budem tvrdnout v "učebně", kde nemáme ani jednu hodinu tejdně. Bezva, no.

Za třetí už nebudou normálně otevřený dveře do školy, ale vymyslel se jakejsi debilní kartičkovej systém, kterej spočívá v tom, že každej dostanu kartičku (kterou, vsaďte se, hned ten den ztratim), se kterou si pípne u jakýsi mašinky, aby ho to vůbec dostalo dovnitř. Prej je to dobrý k tomu, aby byl přehled, kdo je ve škole a kdo neni, ale od čeho je třídnice? A to si jako myslej, že si učitelé nevšimnou, když někdo bude celej den chybět? Je to pěkně na hlavu. Že naše škola nemá ani prachy na to, aby se tam mohlo v zimě topit nebo na podobně (b)anální záležitosti je jedno, hlavně, že na nějakej debilní systém, kterej tu nikdo nechce, peníze jsou!

Kromě školy mam ještě dvakrát tejdně klavír - a opět jsem schytala prodloužený hodiny, takže místo normálních 45 tam budu 70 minut tejdně. Navíc možná budem mít letos jako volitelnej předmět latinu, kam bych ráda šla, a ještě chci chodit na kroužek španělštiny a do budoucna (ale letos už asi ne) zvažuju ještě fráninu, jako by mi ájina s němčinou a finštinou nestačily. Budu z toho mít hlavu jak meloun, áá.

No, dost už pitomejch keců. Musim si jít připravit věci, protože jako snad jediná škola v Žatci (...dobře, dobře, tak lyceum na ekonomce prej taky) se budem učit už zejtra.

Bože, já to tam tak nenávidim.

...ale dá se říct, že mi to tam asi svym způsobem chybělo. Yes, asi jsem hodně velkej masochista...

PS: Vylepila jsem si dneska skříňku spoooustou obrázků Alexiho, plakátem z Brutalu, různejma nápisama a kouskama textů, se kterejma jsem se patlala barevnou tuší a všelijakejma dalšíma childrenofilníma ptákovinama. Muhaha.

BEWARE THE MAGOR!!

Chtělo by to změnit design. Nejenže chtělo, přímo mě to prosí. Klaani miluju, ale už tady tvrdnou zatraceně dlouho.

(EDIT o 3 hodiny později - taak, design změněn. Klaani miluju, ale Sinergy miluju víc ♥ )

Řeknu vám, jsem já to ale ztracená existence. Jako bych ani nežila v tomhle světě... No jo no, jsem velkej snílek (velkej snílek měřící metr padesát devět, ale všichni chápete, že tak to myšlený nebylo). Dřív se to projevovalo tim, že jsem pořád četla - a skoro samý fantasy. Teď už tolik nečtu, nějak mi k tomu chybí chuť, ale občas si přece jen nějakou tu papírovou kamarádku k ruce vezmu.

Teď se to projevuje tak, že jsem 25 hodin denně 8 dní v tejdnu MIMO.

Když se ráno proberu, jsem myšlenkama na nějakym zázračně úžasnym místě, kde setrvávam ještě několik hodin, než vylezu z postele. Když z postele vylezu, většinou jdu buď

a) do školy - nedávam pozor, válim se na lavici a rozvíjim si svoje tisíce imaginárních světů

b) k počítači - zapnu ICQ a otevřu konverzaci se ségrou, kde vymejšlíme nějakou nadpozemsky úžasnou ptákovinu

Večer obvykle co nejdýl v kuse posloucham hudbu, což už je sám o sobě únik z reality, protože člověk nemusí při poslechu myslet na všechny ty blbosti, co ho sužujou (občas ho teda sužujou i tak, ale ne tolik). A když v noci lehnu do postele, zase už bloudim v myšlenkách kdesi daleko.

Já jsem se v tomhle světě neměla narodit, protože tu stejně nežiju, hehe.

Ale co, vždyť normální svět je jen pro lidi bez fantazie...

A hodim vám k tomu něco na poslech - a dívejte i na ten klip, je moc pěknej.

Čau lidi!

Tak jsem se šťastně navrátila z Brutalu a spolu se mnou první album Childrenů, hrníček Childrenů, trička Arch Enemy a Korpiklaani a dvanáct komářích štípanců.

U minulýho článku pár lidí psalo, že se těšej na fotky - musim vás zklamat, muj foťák odmítal sloužit, podařilo se mi vyfotit akorát tak jistou věc v našem stanu (o který se zmínim pak)... A myslim, že i kdyby fungoval, tak stejně těch fotek moc nebude. Fotit na koncertech mě nebaví, protože mi to akorát narušuje zážitek, stejně toho jsou pak na internetu haldy a jako vzpomínku to nepotřebuju; stačí mi vědět, že jsem tam byla.

Zdravim, osoby.

Netvrdim, že už se sem vracim, netvrdim, že ne. Jsem líný prase, kterýmu dělá děsnej problém sesmolit jednou za čas pár vět, no. Teď jsem ale dostala chuť psát, tak píšu.

Co mě k tomu přimělo? Na blogování je jedna věc krásná - člověk se tu může vykecávat do aleluja a nikdo na něj nečumí jak na blázna, narozdíl od reálu. A vždycky se najde někdo s podobnejma názorama. Narozdíl od reálu.

Takže, co u mě novýho? Za dva dny odjíždim na Brutal. Určitě bych se tam i těšila, nebejt toho, že teď nemam náladu se na nic těšit. Ani s nikym mluvit. Nemam náladu s nikym mluvit, ale zároveň nemam náladu mlčet. Vždycky jsem milovala svuj klid, nejradši ze všeho jsem byla doma a měla jsem radost z toho, že mě nikdo neotravuje. A teď? Teď bych byla tak ráda, kdy mě někdo otravoval... Kdybych za to aspoň někomu stála. Už mě to věčný válení se doma štve. Jenže pořád lepší bejt sama doma jen se svejma myšlenkama než někde poletovat s lidma, se kterejma si nerozumim. Předminulý prázdniny (nebo kdy to bylo, všechno mi to splývá) jsem věčně lítala ven se svejma spolužačkama, ale... paradoxně jsem se cejtila ještě osamělejší než jindy. Nikdy jsem se mezi nima necejtila fakt dobře, nikdy mi tak úplně nerozuměly a ani já jim. A i když to byly fajn pohodový holky, žádný namyšlený krávy, prostě mě nebavilo s nima bejt, jen jsem z toho pak vždycky měla blbej pocit, když jsem s nima někam šla.

Vždycky jsem měla pár lidí, na kterejch mi záleželo, pár lidí, kvůli kterejm jakoby svět měl smysl. Jenže oni všichni postupně odcházej, mizí z mýho života. Bylo by fajn, kdyby takhle jednoduše i odešli z mýho srdce, ale to jaksi bohužel nejde.

Ani jim to, že odcházej, nemůžu vyčítat. Neni to tak, že by se na mě vyflákli, když je potřebuju. To dělali všichni vždycky (dobře, tak skoro všichni), s tim už jsem se celkem smířila, že jsem všem dobrá akorát když po mně něco chtěj.

Jde o to, jak se všichni děsně mění. Z lidí, se kterejma bych prokecala celej den a pořád bysme se měli o čem bavit, z lidí, který pro mě byli všim, se stávaj jakýsi nezřetelný stíny ve tmě. Je to jako by pro mě už byli mrtví, protože ty, který jsem měla ráda, už to nejsou.

Sakra, vy si o mně fakt podle těch keců musíte myslet, že mam nějakou duševní poruchu nebo co :D Ono to vypadá, že jsem furt zdeprimovaná, ale neni to tak... Nemam pořád blbý nálady, ale když už je mam, prostě mě většinou chytne psavá, no. Vsaďte se, že na tom Brutalu budu roztlemená jako bych byla na drogách. Jenom teď moc veselá nejsem, protože mě mrzí jedna věc, která teda už se děje poměrně dlouho, ale až teď mi to tak nějak dochází... A zas si to i spojuju s jinejma věcma, takže o to je to horší.

Divíte se, že nemam cizojazyčnej nadpis? Ha! Ono to původně pochází z jednoho finskýho textu a ta věta se mi líbila, tak jsem si ji sem musela hodit, ale zas finsky by tomu skoro nikdo nerozuměl. O ty prázdniny se hrozně nudim, takže tady vyvádim všelijaký ptákoviny, jako že si tu čmáram nepříliš přesný podobizny mejch drahejch muzikantů, občas zase čtu knížky, překládam nějaký texty od Indicy a hlavně - POŘÁD NĚCO POSLOUCHAM.

Nebejt mýho drahýho Metalu, tak už mi asi hrabe.

Eh, moment - mně hrabe i tak. Fajn, zapomeňte na to.