na Blog.cz

Dámy, pánové a hermafroditi,

slavnostně vám oznamuju, že můj mozek vypustil ze své slovní zásoby slůvko "klid", aby ho mohl nahradit jiným, které pro mě nebude jenom sci-fi. Hned pod nás se nastěhovala rodina romských spoluobčanů s nejmíň 50 000 dětma který pískaj, ječej, vřeštěj, vřískaj, kvičej, kňučej, řvou, kvílí, křičej a dupaj. Jako by toho nebylo málo, každodenně je chodí navštěvovat 50 000 jejich kamarádů, který dělaj přesně to samý.

Podařilo se mi usnout kolem jedný. Nejen kvůli jejich technopárty, ale i kvůli tomu, jak mi hlavou rotovaly myšlenky. Vzala jsem sešit a podařilo se mi napsat svůj první anglickej text. A ne, rasistickej neni. Divnej možná jo a nenávistnej taky (přestože jsem byla spíš smutná, když jsem to škrábala, ale koho to zajímá). Pracuju i na muzikální stránce. Během dnešního večera jsem vytvořila tak 4 minuty a pak jsem se nakrkla, že mi to nejde a flákla s tim, aspoň proteď. A o mně všichni tvrděj, jakej jsem flegmatik...

Ještě ke všemu dneska ráno přijel brácha z Práglu, takže nemůžu prakticky nic dělat. Jsem totiž ten nejparanoidnější člověk na světě, víte? Furt mam pocit, že když je v místnosti někdo jinej, čte mi myšlenky. A když mam pocit, že mi čte myšlenky, dokážu dělat naprostý prd. Nedokážu přemejšlet, nedokážu psát, skládat, pouštět si muziku (i když to je asi spíš proto, že kdyby brácha zjistil, že kromě jeho zlatejch Rammsteinů a AC/DC poslouchám i death metal, asi by mě zabil) a vůbec cokoli jinýho...

Já jsem takovej magor, až mě to zabíjí!

A vězte, kamarádi, že s touhle kapelou se tady budete setkávat sakra často.

Kočka slítla ze stola,
skolila jí ebola.

(a kdo se mi pokusí tvrdit, že neumím skloňovat a že kočky nemůžou mít ebolu, dostane po papuli!)

PS: Nemiluju vás. Minule jsem kecala...

Zdravím vás, milí spameři.

Tak jsem slíbila, že tento článek bude veselej, optimistickej a smysluplnej, žé?

VŠECHNY VÁS MILUJU!

V tom bylo dost veselí a optimismu na celej článek a tý smysluplnosti kouknem pod pokličku někdy příště.

Ruka bolí pořád, obzvlášť po dnešním volejbalu. Přidala se k ní i druhá, po dnešním posilování. Achich jejky, jak jen mě ta tělesná výchova sere!

Nevím, co psát.

Právě papám chlebíček. Po tom, co jsem z něj s chirurgickou přesností odstranila papriku a okurčičky chutná dobře. Ne, že by ta šunka byla bůhvíjak úžasná a ten salát zrovinka nejmladší, but who cares?

Přemejšlím, copak budu dělat o prázdninkách (všimli jste si, že dnes jsem si oblíbila zdrobněliny? ale nebojte, příště už se zas budu vyjadřovat jak ožralej dlaždič) a nenapadá mě nic. Zejtra budu moct cvičit na kytáru, což mi zabere pár hodin a zbytek dne strávim za počítačem, takže středu máme vyřešenou. Ve čtvrtek ale přijíždí z Prahy domů můj starší bratříček. On, narozdíl ode mě, na takovou tu strunatou věc hrát umí už přes pět let a nesmírně ho baví se s tím na mě vytahovat. No, ne že by se přímo vytahoval, ale vždycky, když cvičim, divně se usmívá. Tak fajn, ne vždycky, ale i tak už mě s tím kaká!

Vysoce se omlouvám, že dneska žvencám ještě větší kraviny než obvykle (tím obvykle vzhledem ke stáří blogu myslím včera).

Za to může ten chlebíček!

Achich jejky...

...a je tu překytarováno.

(a v zápatí je eště jedna kráska!)

Proč na chodbě pořád tikaj hodiny a můj mobil každou chvíli neúprosně drnčí, že má baterku v pytli? Možná proto, že čas letí, možná proto, že do těch krámů ještě nikdo pořádně nefláknul.

Bolí mě ruka.

Broskev, kterou jsem si ve škole hodila do skříňky, hnije. Mojí lavici na dějepisu, kam jsem svým krásným škrabopisem natěsnala názvy několika svých oblíbených kapel odnesli do sklepa pár dní potom, co mi to tam někdo obtáhnul krásnou gelovkou.

Bolí mě ruka.

Nesměju se na houpačce a vítr si nepohazuje s mejma culíčkama, protože se mi z houpání posledních pár let dělá mírně blivno a gumičky už nenosim. Jednu s beruškama jsem dneska našla v prachu za postelí. Celý ty roky tam ležela sama, nešťastná, osamocená, mezitímco její majitelka na ní úplně zapomněla a někde se vesele flákala. Už mě nebalí čtyřletej modrookej klučina a nekupuje si ode mě pusu za blyštivý kamínky, co našel na pískovišti. Už se s ním nehádám o tom, jestli je Tinky Winky modrej nebo fialovej.

Při tomhle se tak kráásně spinká... (WARNING: jeden z mála nemetalovejch songů, se kterejma se tu setkáte)

A protože každej pořádnej kchůl blogísek musí mít článek o lásce, přidávám se i já:

Láska je psychicko-nelogický proces ovlivňovaný vnějšími optickými klamy idealismu. Z globálního aspektu se jedná o principiální bazírování na platformě humánního kompromisu. Princip ovšem, jak je známo je konsekventní negace kulminujícíh až k absurnímu antagonismu vůči všemu reálnému nazírání na pozitivní rezuláty a jejich eventuality.

*smrk* No není to dojemné?

PS: Právě jsem si vyplnila profil, ale napadá mě, že těch kapel tam mam nějak málo... No nic.

Béé, já jsem tak smutná! Nikdo mě nemá rád! Ani ten prázdnej obal od čokolády ležící v mym šuplíku, ani ta zpocená ponožka támhle na zemi a dokonce ani můj rezivějící ostnatej prsten. Možná mě nemaj rády ani moje šílený vlasy, přestože já mam ráda je a možná mě nesnáší i ta černě oděná, hlasitě dupající halucinace s deštníkem v ruce, která teď proběhla za mejma dveřma, těžko říct. Třeba ke mně cejtí hlubokej odpor i nosní sprej olynth xylometazolini hydrochloridum pro dospělé a děti od 7 let. I moje vlastní babička se na mě tak divně usmívá. Možná za to může ta její nová protéza, ale kdo ví?

Ták, ty kluci německý se konečně překonali a vyrazili ze sebe nový album. Až na ten hnůj jménem Pussy se jim to celkem aj povedlo, to musim uznat. Vim, že všichni jejich správný fanouši to už slyšeli a všichni správný nefanouši si to nepustěj, ale což, prostě sem musim hodit ochutnávčičku...