Zdravím vás, milí spameři.
Tak jsem slíbila, že tento článek bude veselej, optimistickej a smysluplnej, žé?
VŠECHNY VÁS MILUJU!
V tom bylo dost veselí a optimismu na celej článek a tý smysluplnosti kouknem pod pokličku někdy příště.
Ruka bolí pořád, obzvlášť po dnešním volejbalu. Přidala se k ní i druhá, po dnešním posilování. Achich jejky, jak jen mě ta tělesná výchova sere!
Nevím, co psát.
Právě papám chlebíček. Po tom, co jsem z něj s chirurgickou přesností odstranila papriku a okurčičky chutná dobře. Ne, že by ta šunka byla bůhvíjak úžasná a ten salát zrovinka nejmladší, but who cares?
Přemejšlím, copak budu dělat o prázdninkách (všimli jste si, že dnes jsem si oblíbila zdrobněliny? ale nebojte, příště už se zas budu vyjadřovat jak ožralej dlaždič) a nenapadá mě nic. Zejtra budu moct cvičit na kytáru, což mi zabere pár hodin a zbytek dne strávim za počítačem, takže středu máme vyřešenou. Ve čtvrtek ale přijíždí z Prahy domů můj starší bratříček. On, narozdíl ode mě, na takovou tu strunatou věc hrát umí už přes pět let a nesmírně ho baví se s tím na mě vytahovat. No, ne že by se přímo vytahoval, ale vždycky, když cvičim, divně se usmívá. Tak fajn, ne vždycky, ale i tak už mě s tím kaká!
Vysoce se omlouvám, že dneska žvencám ještě větší kraviny než obvykle (tím obvykle vzhledem ke stáří blogu myslím včera).
Za to může ten chlebíček!
Achich jejky...





