Ráno se probudim, nasnídam, jdu do školy, nakrnutá se vracim, udělam úkoly, sednu za kompa a jdu chrápat. Pak se to všechno nespočetněkrát opakuje. Kolikrát přemešlim nad tim, jakou to má sakra cenu. Jakou to má cenu vstávat, když mě čekaj maximálně posměšky mejch spolužáků a spousta pitomejch úkolů. Nebaví mě poslouchat, že jsem idiot, že nemám city a nic nechápu. Nebaví mě vysvětlovat, že připitomělej úsměv tý šílený flegmatičky je jen maska skrývající člověka, kterej furt mlčí, nad všim moc přemejšlí a je schopnej si podělat den myšlenkama na nějaký pitomý války v nějakym Kurvastánu.
Ale proč?






Pěkně napsaný, sdílíme tenhle názor..