Kdysi nedávno, možná před tejden, se mě jeden člověk zeptal, jaký je vlastně moje největší přání. Vzpomínám, že jsme tohle kdysi probírali i ve škole a jedna moje spolužačka řekla: "Všichni tvrdí, jak by si přáli světovej mír, ale přitom, kdyby to přání fakt měli, chtěli by něco jen pro sebe." Teda, ne že bych si to pamatovala na slovo přesně, ale tenhle smysl to mělo. Já nevím, možná má pravdu. Kdyby mi z lampy vyletěl džin a oznámil mi, že rada džinů omezila počet přání na jedno, protože jejich modrá, beznohá rasa jsou líný prasata, který toho víc nezvládnou... Co bych vlastně řekla? Světovej mír je kravina. Nic takovýho neexistuje a existovat nebude.
Džin by znuděně mávnul hnátou a všichni by se najednou měli rádi, ale za rok by do sebe nějaký kreténi v Asii opět řezali ve jménu neexistujícího boha. Kdybych si přála, aby ze světa zmizeli všichni idioti, lidstvo by vymřelo. Kdybych si přála, aby se našly léky na všechny nemoce, stejně by se po čase objevila spousta dalších, s nimiž by si nikdo nevěděl rady. Jakou by mělo cenu přát si něco pro lidstvo, když by to stejně všechno zase znova podělalo?
Takže já bych si přála jedno jahodové lízátko, prosím.






A pro mě jedno třešňoví prosím...
Myslim, že lidstvo už nemá ani tu nejmenší naději na to aby se vzpamatovalo a ani džin by tomu už nepomohl.