Nedávno o sloh jsme dostali za úkol napsat dopis imaginárnímu kmotřenci, obeznámit ho se světem, říct mu jak by se měl chovat a tak (já se na to samozřejmě vyflákla). Kamarádka napsala, jak je svět nanic, ale že vždycky je naděje, že vždycky všechno může bejt lepší a že se bude mít dobře a všecko dopadne skvěle. Říkala, že je lepší si nasadit růžový brejle a žít jako šťastnej blbec než si nasadit černý a bejt chytrej, ale nešťastnej. Já nevím. Neuměla bych bejt šťastná, kdybych nebyla nešťastná. Jak může člověk poznat štěstí, když nepoznal opak? Jak může slepec poznat bílou, když má před očima navždy černo? Já jsem relativně šťastná. Můj vztah k lidem neni zrovna ideální, ale vím, že můžu zalízt domů, obejmout se s mámou (ano, přiznávam se, že ve svym věku to ještě pořád dělám), něco si pustit a bude mi líp, ne o moc a ne na pořád, ale líp. Nepřežívám, ale ani nežiju, což není dobře, ale není to špatně. Když chodím do školy, občas potkám mámu, jak vede za ruku postiženýho kluka. Nejednou mi hlavou proběhlo, jak je na světě jemu. On nemusí a ani nedokáže vnímat hrůzy světa, ale nakolik dokáže ocenit něčí úsměv? Znám spoustu lidí, co by si přáli být jako on. Radši zapomenout na všechno, co kdy zjistili a zničit to, čím byli, než trpět nespravedlivým životem. Co oči nevidí, srdce netrápí. A jestliže někdo vidí po zbytek života očima novorozeněte a ani jinak neumí myslet a chovat se, jak potom vypadá jeho srdce? Proč bije, proč jeho oči mrkaj a proč se vlastně nadechuje? Může to vůbec vědět?
A proč vlastně bije to moje?






Hate, ty troubo... prečo si to nenapísala v tom slohu? Človek by mal poznať aj tento názor... :)