close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Prosinec 2009

Life's a piece of shit, if you look at it

7. prosince 2009 v 17:17 | Hate |  Mý osobní žvásty
Ták. Dneska si vemu do huby náboženství, takže je-li tu kdokoli křesťan bo tak něco, okamžitě mi po přečtení rozmlátí držku pixelovou pěstí.
No, náš tříďas křesťan je. Nevim proč, ale dodneška mě dostává jedna věta, kterou kdysi řekl - a sice, že rozum dostal až ve třiatřiceti, kdy začal věřit. Co v tom do pytle je za rozum, nechcete mi to někdo osvětlit?
Bejvávaly časy, kdy malýho Darwina jeho máma tišila, aby v tý kolíbce tolik neřval. Ty už jsou pryč. My Evropani jsme, svým způsobem, inteligentní. Už víme, jak vznikl svět, není třeba věřit kdejakejm nepotvrzenejm báchorkám. Jestli je někdo natolik slabej, že potřebuje doufat ve spravedlnost a v pomoc "toho nahoře", je mi ho líto, ale nechápu ho. A rozum vážně nikdy nedostanu, to se nebojte.
Víra není nic víc než prostředek, kterým inteligentní lidi měnili svět. No někdo s tou historkou o Bohu přijít musel, ne? A proč s ní nechodit, když "Bůh po vás chce, abyste makali a sloužili mně!"?
Smysl víry kdysi byl. Lidi si nedokázali vysvětlit, kde se tady vlastně vzali, tak si vymysleli fousatýho chlápka s velkým panděrem schovaným za bílým prostěradlem a měli od myšlení pokoj.
Jednou tenhle svět zanikne. Asiati nás zbombardujou atomovkama, protože bezhlavě nemilujem Alláha. A když nás nezbombardujou, jednoduše počkaj, až vymřem a celý to tu zamoří. A zas to tu bude vypadat jako ve středověku. Copak se lidi nikdy nepoučí? Nedokážou po těch letech vidět pravdu, kreténi blbý?
Lidi, věřte jen sami v sebe...
Protože bohové nestvořili lidstvo, my jsme stvořili je...

Brou noc...

1. prosince 2009 v 17:12 | Hate |  Mý osobní žvásty
Bohové, jak já bych chtěla spát! Ale to je normální, přece jen, je pět hodin. Já jsem člověk noční(k), takže jsem celej den znavená jak omámená veverka a v noci čilá jak zfetovaná veverka. Spím jen pár hodin denně, kam vlezu, tam se mi chce spát. Kromě postele. Do ní zalejzam sice brzo, ale zhruba tak do jedný tam ještě pořád ležim a oplácím si tupej pohled se stropem. Ahoja, strope, tady Bára. Taky nemůžeš spát?
Ani se nenamáhá odpovědět, ale tak to jakousi záhadou u věcí bez hlasivek bývá. Povzdechnu si. Přitáhnu si k sobě svoje plyšový prase. Hlavou mi rychlostí světla probleskujou nesmyslný útržky myšlenek. Chci chtít spát, ale nechce se mi. Achjo.
Zkoušim se večír uklidnit padesátitisíci způsobama, ale nejde to. Nic nezabírá.
Vypila jsem hrnek teplýho mlíka s medem a pustila si před spaním Iron Maiden. Nic. Nightwishe. Opět nic. Loreenu McKennitt. Potřetí nic. Odložila jsem sluchátka a rozhodla se, že si něco přečtu. Hodila jsem do sebe padesát stran Barvy kouzel, bez odezvy. Pročetla jsem si nejnovější číslo Sparku, ale ani to nepomohlo.
A kdo z vás, mí milí obchodní přátelé, mi vymyslí nějakej účinnej způsob, kterej mě donutí spát, napíšu mu oslavnou báseň.
PS: Prášky do sebe cpát nechci, ale asi mi nic jinýho nezbyde.