Lumi on jo peittännyt kukat laaksosessa, aneb kytičky nám už zmrzly. Venku je kosa jak v prdeli (ne, neptejte se mě, jak tohle úsloví vzniklo, když v zadku je, alespoň dle mých předpokladů, teplíčko) a doma tim pádem taky, protože se netopí, že prej jsme chudý (to zrovna, táta jen skrblí prachy).
Ale ten pohled ven je krásnej. Bílej snížek padá na černovlasý kebule venku se komíhajících vožralů a zakrejvá střechy všech tří hospod naproti mýmu domu. Miluju ten pohled na modrobílou krajinu, miluju když mi křupe sníh pod koženejma botama, miluju, když se vymáznu na tom zasranym sněhu a udělam před školou držkopád. Zima má prostě svý kouzlo.
Dneska byla venku taková, že mi dokonce bylo trošku chladno na uši (zázrak, přes ty vlasy... čepice nikdy nenosim). Aneb Fin by si na ven vzal dlouhej rukáv, Čech kabát a Somálec by tam v deseti svetrech umrznul.
Nemůžu spát. Ne, ty výše jmenovaný ožralové za to nemůžou... Na jejich řev a zpěv jsem si díky těm protějším hospodám natolik zvykla, že mě to uklidňuje. Hlavu plnou myšlenek taky nemam, v mojí kebuli je momentálně prázdno jak v Otesánkově spižírně. Nevim, čim to je, ale prostě jen tak sedim, usmívam se a je mi fajn. A ne, zhuleená nejsem, kdyby mi to Lobelie chtěla náhodou tvrdit.
A ne, zabouchnutá taky nejsem, kdyby mi to chtěl tvrdit nějakej jinej magor.
A jen tak tu sedim u okna s bráchovym noťasem (to bude průser, jestli se vrátí z hospy), pozoruju měsíc, modročernou oblohu, zářivý hvězdy...
...ksichtim se jak Hannah Montana na koncertě...
...a přemejšlim, co se to se mnou děje.
Ale nestěžuju si... bejt na pár sekund optimistou je fajn.






taky bych teď potřebovala nějak optimisticky naladit... ale to kafe už SAKRA nepomahá!