Tak jsem dneska přemejšlela o přemejšlení, haha. Fakt nechápu lidi, který dokážou normálně žít, tady, v tomhle světě. Já jsem každou chvíli jinde. Myšlenkama jsem všude možně, jen ne tady, v Žatci. Asi to neni tak úplně dobře, jsem totiž čim dál tim větší flegmatik.
Ve třetí třídě jsem brečela, protože jsem poprvý dostala jedna mínus.
Dneska dostanu čtyřku a je mi to šumafuk. Jako bych to ani pořádně nevnímala, protože si připadam, jako by na tomhle světě nezáleželo, protože přece žiju úplně jinde. Je to tu děsná nuda a lidi jsou blbý... Nenávidim dny, který musim trávit s nima a mam ráda večery a rána, kdy jsem sama. To prostě jen lehnu a přemejšlim o nějakym svym vymyšlenym místě a vymyšlenejch lidech.
Bude to znít debilně, ale mam takovýho svýho... řekněme, že cosi jako anděla. Tolik jsem chtěla věřit tomu, že mě hlídá, že tomu fakt věřim, vnutila jsem to sama sobě, haha. Občas, když mam po večerech blbou náladu, sednu si na parapet okna, koukam ven a představuju si, že tam někde dřepí na oblaku bo tak něco a vyprávim mu svý stupidní problémy, mezitimco on protáčí oči a usíná přitom nudou, haha. Ale vyslechne mě, ať chce nebo ne... Protože jestli je skutečný všechno, co žije aspoň v našich hlavách, tak on skutečnej je. A jestliže je skutečnej a je to muj strážnej anděl, tak mě prostě poslouchat bude, chudák malej...
No, jde asi zhruba o to, že se nedokážu rozhodnout, jestli je dobře, že jsem tim, čim jsem. Že mezitimco fyzicky dřepim ve školní lavici, psychicky běham kdesi u jezera a nahlas a falešně si zpívam. Že se sice cejtim líp, ale začínaj tomu odpovídat všechny ty věci okolo. Mý známky se pořád zhoršujou, jenže mně na tom nezáleží. Nejsem schopná se už vůbec k něčemu přinutit. Vážně mi začíná bejt všechno jedno...
Jen mi neni jedno, že mi je všechno jedno. Měla bych s tim něco dělat...
Ale ne teď. Možná až dojim tu čokoládu?
Nebo třeba zejtra.
Nebo pozejtří.
Jo, pozejtří, to zní fajn...






Taky jsem myšlenkama jinde, mám svůj imaginární svět
Brečet kvůli jedna mínus? To já jsem byla na jedničky a dvojky zvyklá. Ale kvůli trojce jsem se bála jít domů. Teď jsem ráda za čtyřky. :D O to víc mě pak potěší jednička.
Mám imaginární kamarády, ale nic nadpřirozenýho. I když bych si přála mít nějakýho anděla (jé, I wish I had an angel...). :) aspoň vím, že nejsem jediná, kdo má svůj svět.