Chci psát...

19. února 2010 v 20:53 | Hate |  Mý osobní žvásty
Jo, doopravdy chci. Téma už je jiná věc, ale to už je vedlejší. Mam teď takovou zvláštní náladu, jako by bylo vedlejší všechno. Nevim, jestli se mi chce brečet nebo smát nebo obojí najednou a hlavně nevim proč. Hlavu mam vymytou bez jediný myšlenky... Takový nádherný, světle fialový prázdno (neptejte se proč, prostě na mě tou barvou působí).
Mám šáhlý myšlenky. Vidim se někde v noci v lese, jak se válim po cestičce u řeky a do uší mi šumí listy stromů a hučení vody. Vidim se v parku po dešti, jak mi vánek jako obvykle hází vlasy přes ksicht a totálně mi tim ničí výhled.
Vidim se zase ve Hředlích, jak v tílku a sukni se smíchem pobíham před babiččinou chatou a chytam motýly. Kde jsou sakra ty časy...
S kámoškou jsme dneska po škole vzpomínaly, jak bylo dřív. Všechno bylo tak... lepší, lepší a krásnější. Jako by všechno mělo nějakej smysl. Let motýlů, bílá barva oblak, šustění trávy. Všechno bylo nádherný a jiný. Za dob, kdy jsem měla svět ráda, takovej jakej je.
Vidim ve svojí hlavě malou holku se špinavě blonďatejma culíkama, jak mě pozorujou její veliký světlemodrý oči zakrytý dlouhejma řasama. Na hlavě má naraženou bílou čepičku a na sobě červený šaty s bílejma puntíka a kráčí v rudejch sandálkách po zelenavý trávě. V ruce drží kyblík s lopatkou a směje se.
Problém je v tom, že si nedokážu zaboha vzpomenout, čemu...
Už ani nevim, kdy jsem se naposled smála. Jasně, dneska ve škole... Ale myslim tim doopravdy smála. Kdy jsem byla šťastná, veselá nebo dokonce nadšená. Dřív jsem se smála jen proto, že jsem neměla důvod brečet. Teď brečim proto, že nemam důvod se smát.
Plánuju o svejch osumnáctejch narozeninách spáchat sebevraždu... Svět dospělejch, to nejni nic pro mě. Kolikrát mam pocit, že i ty osmiletý holky s peroxidovejma kebulema toho ví o světě víc než já... Já totiž nic vědět nechci. Odmítam si připouštět věci, který jsou naprosto normální. Odmítam si připouštět, že už věci nebudou jako dřív. Den za dnem utíká a já pořád nevim proč. Nejspíš ani neni žádnej způsob, jak to zjistit a o to je to horší. Nebo možná taky ne. Třeba je lepší to nevědět...
Asi se budu muset zas místo toho dřepění za kompem projít někde na čerstvym vzduchu, nebo už mi fakticky hrábne.
Budu se procházet mezi stromama a hledat motýly.
A jestli, až je najdu, se na ně jen krátce podívam a ohlídnu se jinam, jestli se za nima nerozeběhnu a nebudu se je snažit chytit, jestliže nebudu čumět na oblohu a vidět ve tvarech mraků obrysy lidí a zvířat, jestliže nebudu sbírat ze země bílý kamínky a schovávat si je do naditý kapsy...
Konečně mi dojde, že život nemá smysl.
Maximálně, že by jím byly perníčky s marmeládou...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Children Of Bodom x Nightwish

Childreni!
Nightwish!

Komentáře

1 maglaiz maglaiz | Web | 19. února 2010 v 21:39 | Reagovat

ses zbláznila s tou sebevraždou?! :-O bys zasloužila pár facek - nedala sis život,tak nemáš právo si ho vzít!
Jinak běž se projít a ser na všecko nepodstatné...život je hra,tak si hrej :-) a nesmol mě s tou depkou! :-D

2 Hate Hate | Web | 19. února 2010 v 21:57 | Reagovat

[1]: Šak já si ho nevemu... Bych se bála, že to bude bolet :D

3 poetiza poetiza | Web | 20. února 2010 v 10:03 | Reagovat

Ona si dělá srandu!

Každopádně, co třeba začít nějak rozumně s drogama, to Tě aspoň trochu nakopne, co říkáš?

A pak si to třeba rozmyslíš, he-he!

4 Hate Hate | Web | 20. února 2010 v 10:36 | Reagovat

[3]: Drogy? To neni zlej nápad :D

5 Shade Shade | Web | 20. února 2010 v 11:11 | Reagovat

drogy je největší svinstvo co člověk mohl spáchat,taky často vzpomínám na starý časy, všechno bylo krásné a jednoduší, možná to bylo tím, že jsme byli malé děti :)

6 maskarada maskarada | Web | 20. února 2010 v 12:12 | Reagovat

Vždycky když tě popadne takováhle náladu musíš si uvědomit, že i když to pravé dětství je už za náma, ještě to neznamená, že jsme ho ztratili navždy. Ne nadarmo se říká, že v každém dospělém člověku sídlí malé dítě. Takže když je ti z toho dospělého stále fádního svět a na zvracení, vybodni se na to a udělej něco, co jako malá jsi milovala. Jdi na houpačky a nebo jdi a kup si svou oblíbenou zmrzlinu a směj se jenom tomu, jak ti to roztává pod rukama až je máš celé ulepené. Věř mi - pomáhá to....

P.S. A nebo se rozeběhni ve velkejch botách za psem, zakopni a spadni -  to taky pomáhá až na to, že pak máš rozbitý kolena - muhehehehehe

7 Zdebra Zdebra | Web | 20. února 2010 v 15:12 | Reagovat

Teď jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi s kamarádama stavěla a vykrádala bunkry. To byly časy... ale to jsem byla strašně falešná, že jsem se kamarádila s každým, ale nikdy jsem neměla ovahu jedné partě říct, že se kamarádím s těma a těma a řekla jsem, že to jenom předstírám a druhé straně jsem říkala to stejný. Ani se nedivím, že se teď nikdo z nich se mnou nebaví.
Ale ty války, který vždycky byly, tak mě bavily. :D Prali jsme se kvůli každé blbosti.

8 poetiza poetiza | 20. února 2010 v 23:57 | Reagovat

Mudrci radí si zplna plic zakřičet.
V lese třeba..., několik hodin jen křičet do stromů.

9 maglaiz maglaiz | Web | 21. února 2010 v 14:07 | Reagovat

[2]: no proto! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama