3. února 2010 v 19:58 | Hate
|
WARNING: This article contains a lot of emotional flubdubs, guffs, blabbs, twaddles, bunkums, tittle-tattles and wish-washes without any sense. When reading this article, you can die because of shock, infarct, paroxysm and a lot of other things I won't write here cause I'm too lazy to find English words in my dictionary.
Just...
If you are not a selfmurderer, do not read this.
I HAVE WARNED YOU!
Znávala jsem jednu holku, chodila jsem s ní do třídy. Hrozně hodná, milá, citlivá, blábláblá, však to znáte. Vždycky myslela dřív na ostatní, narozdíl ode mě (přiznávam, jsem egoistickej vřed na zadnici lidstva) a spousty dalších lidí. Utahovali si z ní a já popravdě ze začátku taky. A je mi to fakt líto... Aspoň teda donedávna bylo, ale to je fuck.
Měla vobrovskou rodinu, sourozenců má jak pouliční vořech blech, ne-li víc. Každopádně, spousta jich byla mladších a ona se o ně starala. Hlídala je, vodila ze školky a věnovala jim většinu svýho času. Ale nebyla na ně kvůli tomu vzteklá, nikdy (třeba já bych skočila z okna... nebo bych spíš prohodila je, ale to je fuk, ztráty na životech by byly stoprocentně). Měla je hrozně ráda, mluvila o nich vždycky jen hezky a s úsměvem. I ke mně se chovala vždycky mnohem líp než bych zasloužila. Chvíli jsme dokonce byly kámošky, jenže já blbá to samozřejmě musela celý posrat, protože v tý době jsem se uměla bavit jen s malejma fakanama a fakankama, co uměli jen nadávat, vysmívat se a pomlouvat. Tak jsem se na ní kvůli takovejm vyflákla. Jasně, bylo to dávno, když jsem bejvala ještě menší děcko, než jsem teď.
Ona mi to odpustila, i když s brekem v očích. Nechápala jsem, proč brečí, nechápala jsem, proč jí to tak mrzí. Proč jí mrzelo, že na ní kámoška byla hnusná, obzvlášť když ta kámoška byl někdo jako já? Mohla si najít tunu novejch kamarádů.
Můžete říct, že malý děti brečej pořád... Ale ona nebyla obyčejný malý blbý děcko. Jak nad tim teď přemejšlim, mam pocit, že na svuj věk byla úžasně až nepochopitelně chápavá. Brečela proto, že jí to bylo fakt líto.
Je to šáhlý, rozebírat takhle povahu a myšlenkový pochody někoho, komu mohlo bejt deset nebo i míň. Ne, vlastně neni... Možná jsme byly malý, ale pořád lidi. Možná hloupý a nevzdělaný, možná žijící v jinym světě, ale pořád lidi. Pořád lidi, který se gebí, když viděj slítnout důchodce na šlupce od banánu a pořád lidi, který brečej, když ten důchodce slítne na ně. Pořád lidi.
Tak mi vysvětlete, proč když jsem jí teď zase potkala, viděla jsem to, co jsem viděla - sprostou, nepříjemnou, hysterickou nánu s očima přepatlanejma tunou řasenky, která oblejzá diskotéky (myslim tu holku, ne řasenku) a vysmívá se lidem kvůli jejich vzhledu?
Kde je ta holka, kterou jsem znala?
Proč tam je?
A proč se mi v ponožce udělala díra?
Dojemné... Obzvlášť ta ponožka :-D