24. února 2010 v 18:44 | Hate
|
Ze mě zpěvák vážně nikdy nebude :D
Dneska po mě třídní chtěl, abych před třídou zazpívala ten svuj song, jak jsem tu o tom už dvakrát psala. V tu chvíli úplně jako by mě polili kýblem studený vody. Začala jsem blekotat něco jako, že nemam ještě úplně naučený, kde se která část zpívá, že to neumim, že si to nepamatuju a tak. Nakonec jsem se z toho vyvlíkla, ale on je schopnej mě s tim otravovat do konce života.
Pak u mě vodpoledne byla Gira, že prej jí zajímá, jak se to tam zpívá, tak ať jí to předvedu. Já debil jí zkusila ten začátek zazpívat... Tak příšernej zpěv jste v životě neslyšeli. V krku mi okamžitě narost knedlík a spíš jsem to melodicky chrochtavě zarecitovala s půlkou tónů vedle, než že bych to zazpívala. Mam ze zpívání takovej děs, že se stydim i před nejlepší kámoškou, o spolužácích a rodině nemluvě. Zpívam si doma jen, když jsem si stoprocentně jistá, že jsou všichni pryč a přijdou až za dlouho. Normálně až zas tak hrozně nezpívam, ale mam hlas na prd... A když si jen představim, že by mě měl někdo slyšet... fuj. NEJSEM zpěvačka, jsem pianista! To se ale některejm lidem prostě nevysvětlí...
Naprosto úžasně mi o hodinu pomohla moje kámoška, kvůli jejímuž zabavenýmu komiksu jsem to musela skládat... Když jsem se vymlouvala, že si ten text nepamatuju (což je pravda, umim jen kousek), ona tam na mě hned vyjela, že kecam, že když jsem to složila, musim si to pamatovat a že ona se ten text schválně naučila zpaměti aby mě mohla štvát a že mi ho napíše. Mam zpěvofóbii a slečna mě do toho chce nutit. A zlomyslně mě přemlouvá spolu s tříďasem... Já bych jí zabila. Asi jsem se jí na to měla vysrat a nechat pana hajzla, ať si s tim komiksem třeba utře zadnici.
Jo a taky se mý úžasný kamarádky smály mejm textům... No, tak aspoň jsou upřímný, že jo. Já vim, že ty texty za moc nestojej, tak ale mohly se trochu krotit. Pro mě maj dost velkej význam, protože je to jedinej způsob, jak dokážu pořádně vyjádřit svý pocity. Prostě klidně ať řeknou, že to za nic nestojí a že je to divný, ale ať se proboha nesmějou... Já vim, je to děsný vtipný, že nepíšu veselý texty, je děsně vtipný, že to neni o lásce a nejvtipnější je, že to píšu tak, aby nikdo nepoznal, co jsem tim vlastně chtěla říct...
Asi nejvíc mě dostává, že jedna ta holka mi ukazovala nějakej text co napsala a mně bude něco řikat, když to její byly jen... rýmovaný slova. Prostě typický nemetaforický žvásty, jaký se vyskytujou v klasickym českym puberťáckym rapu... To, co píšu já, neni moc dobrý. Vim to. Ale dá se říct, že do toho aspoň dávam něco ze sebe a každá řádka tam má nějakej význam, něco tim myslim a nepíšu to tam jen proto, že se mi to tam zrovna rýmuje... Celková kvalita už pokulhává, ale já se snažim.
Jsem fakt debil, že to takhle řešim, když vim, že maj vlastně obě pravdu... Jenže si připadam, jako bych si na pískovišti stavěla hrad, kterej byl sice křivej a hnusnej, ale přesto mě hrozně někdo rozčílilo, když mi ho rozšlapal.
Fajn, nejsem zas až takovej flegmouš, jak jsem řikala minule... Mam v sobě nakombinovanýho flegmatika s melancholikem dost blbym způsobem. Nad důležitejma věcma mávnu rukou a nad kravinama si pořád lámu hlavu... Jsem schopná bejt celej den nešťastná kvůli naprostý kravině, ale dokážu se zároveň smát ve chvíli, kdy by se normální člověk nesmál. Občas si připadam, že je u mě všechno naopak. Naprosto všechno. Mívam pocit, že svět je jen obrázek a já jsem to, co vznikne, když si ho nějakej experimentátor hodí do PhotoFiltru a invertuje, z černý se stane bílá a z bílý černá. Nedokážu to líp vysvětlit nebo se nějak pořádně popsat... Občas si připadam jak schizofrenik. Nedá se říct, jestli ve mě víc převládá mý flegmatický nebo melancholický já. Flegmouš je ten, kterýho znaj všichni lidi kolem, ten za koho mě považuje mý okolí. V životě by je nenapadlo, že jsem taky jen člověk. Myslí si, že jsem snad nějaká mašina na blbej smích a blbý vtipy, nebo co. Myslí si o mě, že mi na ničem a na nikom nezáleží. Houby. Jen v mym životě někdo přeskládal všechny dílky puzzlí na blbý místa. Asi jsem to byla já sama, ale vracet je nikam nechci... Jednou jsem taková, jaká jsem a měnit to nechci, přestože si občas řikam, že by to možná bylo lepší jinak...
A když už mam dneska tak stěžovací náladu, ještě na něco si postěžuju. Jsem neuvěřitelně netolerantní člověk, ale fakt neuvěřitelně. Nic si nevybíram pečlivějš než svý kámoše a v nic nedoufam víc, než že se mi jednou podaří potkat nějakýho člověka, co je na tom stejně jako já... Přestože vim, že nikdo takovej, moje kopie, neexistuje. Pamatuju, co jednou náš tříďas řikal..."Každý člověk je originál a nenahraditelný, někdo víc, někdo míň. Třeba taková Barbora. Nikdo takový další už na světě neexistuje..." Ty slova mi zněj furt v hlavě, protože si uvědomuju, že má pravdu... Že nikdo takovej vážně neni. A pokud přece jen jo, jaká je šance, že já se to dozvim? Nulová, naprosto nulová...
A vážně uvažuju o tom, že přestanu psát texty a básničky... Tohle nemam zapotřebí. Připadam si teď divně po napsání každýho jednotlivýho slova, přemejšlim nad tim, jak moc trapně to zní a tak hrozně závidim všem umělcům...
An old path
Coloured with blood
Of a demon hidden in a body
Of a princess
Walking my whole life on the path
I will never doublecross
Ghost in a dress I was wearing
His insidious words
Foggy umbrella of his blurred thoughts
Guards him from rain of truth
One hundred years old
Face destroyed with acid
Gold heart still beating in a rhytm
Of fizzy trees
Silently growing at my path
Nothing-knowing one talking about
Things unseen
An unheard shout
Wasnt too good for him
I know, what it means
It's all about you and me
It's all about this life
Beautiful and terrifying
Please, go away, my future
Mirror, tell me, is this me?
Never caring, letting be?
Mirror, tell me, is this me?
Can I break you now and forever?
nepřestávej psát, kvůli takovejmhle hovadům to nemá smysl, je to jejich věc že tomu nerozuměj, jejich problém...