Zdravím vás, mí drazí přítelé :) Hrozně se omlouvám za ten nadpis a i za některý části článku, co po něm následuje, ale už jsem to nedokázala udržet.
TY KRETÉNI UŽ MĚ FAKT SEROU! Stalo se vám už někdy, že to ve vás začalo vřít jako v rychlovarný konvici a dostali jste chuť velmi blízce seznámit svou tvrdou podrážku s něčí prdelí? Dámy a pánové, tato událost právě teď potkala i mě. NEJRADŠI BYCH JIM ROZKOPALA DRŽKY! Ano, jak vidíte, nejsem vážně příliš klidná a to mě nazývají flegmatikem. Kterým já vskutku jsme, ASPOŇ, DO HAJZLU, VĚTŠINOU!
A teď bych se konečně měla uklidnit a oznámit, o co mi jde, že? Takže na rovinu...
Někdo mě nakrknul. Jo, to neni zlej začátek. Dokonce bych řekla, že je skoro až dobrej, protože vystihuje podstatu celé věci...
Pevně doufam, že si to přečte celá naše škola... Jo oni vlastně neznaj adresu mýho blogu... Hm, jejich věc.
A zase jsme se o kousek posunuli. Ano, to jsou ti, jimž bych ráda rozkopala ty výše zmiňované držky. Chodí se mnou do školy a někteří z nich jsou dokonce mými spolužáky, bohužel. Už první tejden v tý podělaný budově jsem pochopila, že je budu nenávidět. Měla jsem pravdu, jako vždy.
Miluju, jak tvrdí, že nesnášej lidi co je soudí a přitom je ani neznaj, přičemž oni sami přesně tohle dělaj. Mám jich plný fusekle.
Asi takhle - mám jednu kámošku. Všichni si z ní dělaj prču a nadávaj jí a neví o ní nic. Dokonce až takový nic, že jsem ho napsala kurzívou. Jedinej, kdo je tady blbej, jsou oni! Moje kámoška je hodná, slušná holka a je naprosto v pohodě a oni nedokážou nic jinýho než se do ní pořád navážet! Je mi z toho hrozně. Na to, že se za zádama smějou mě, jsem si už zvykla. Skoro mi to nevadí. Většinou se tomu směju, občas to dolehne a chytne mě taková menší depka, ale za moment je to zas pryč.
Tohle je horší. Až teď mi naplno došlo, jaký lidi mě obklopujou.
Ale ta nejděsnější věc na tom je, že s tím nedokážu nic udělat...
Maximálně je bolestivě zabít.