16. dubna 2010 v 21:12 | Hate
|
KONEČNĚ MŮŽE MÁ POČÁTAČOVÁ KRUTOVLÁDA ZAPOČÍT! Abyste tomu rozuměli, sdílím pokoj se starším bratrem, jak jsem se už nespočetněkrát zmiňovala v předchozích člancích. Onen zmiňovaný pokoj je zhruba stejné velikosti jako ta komora na košťata, kde bydlel Harry Potter, takže když já píšu článek na svym počítači a brácha je na tom svym o dva metry dál, stačí, aby se jen o kousek poohlídnul nebo potichu popošel a všecko vidí. Já, jakožto neuvěřitelně paranoidní člověk tim pádem nejsem schopná tady naprosto nic dělat. Ještě ke všemu studuje vejšku a tim pádem se furt učí a naprosto přííííšerně ho ruší, když ťukam na klávesnici, vždycky se z toho může posrat, o zapnutejch zvukách ve hrách nebo dokonce hudbě, která je podle něj nemelodická sračka pro lidi beze sluchu, nemluvě.
Abyste pochopili, oč mi jde v dnešním nadpisu... No prostě a jednoduše, byli u nás dneska ve škole Němci a dva z nich nám šoupli na hodinu zeměpisu. Vzhledem k tomu, že němčinu zas tak dlouho nemáme, rozhodlo se, že se Němci posaděj k nejlepším angličtinářum třídy. Můžete hádat, o koho se jednalo...
Hodina vypadala zhruba tak, že se kolem mě seběhlo asi deset spolužaček a furt do mě pištěly nějaký inteligentní otázky ("Od kolika to můžete v Německu dělat? Kolik tam stojí cigarety? A kolik vodka?"), který jsem mu měla překládat. Na konci hodiny jsme zkoumali jejich českou slovní zásobu (čítající "vykuř mi, píčo, kokote a lubrikační gel"). Po zbytek dne se z nich mohly moje spolužačky podělat, musely si od nich nutně sehnat facebook a furt vo nich žvencat.
A vůbec, proč k nám nemohli na výměnnej pobyt nějaký Fini?! Během nudy o němčinu jsem si představovala, jak k nám přijeli, vpadli k nám do třídy, já měla najednou před očima tmu, pak se proberu s debilnim úsměvem na ksichtě a vidim nad sebou spoustu zvědavejch tváří, včetně jedný bledý a obklopený světlejma vlasama patřící jakýsi udivený bytostí se slůvky "Mitä helvettiä" na rtech. Hah, měla bych konečně taky někdy dávat ve škole pozor.
Rozečetla jsem si Zloděje Času od Terryho Pratchetta v angličtině. Teda čekala bych, že mi to v tom originále pude hůř. Jako ne že by byl nějakej výkon se za den dostat na stránku 32, ale dost se divim, že tomu vůbec nějak rozumim :D
Měla jsem v úterý koncert v hudebce a podělala jsem opět, co se dalo. Všichni prej, že to bylo dobrý a myslej si, že jim budu věřit. Stejně jen kecaj. Brácha se dneska prokec. Ve šnečí rychlosti si hrál na moje klávesy takovou přiblblou, jednoduchou písničku z nějaký starý videohry a když se mu začaly plíst prsty, poznamenal, že mu to jde jak mně ta kytara. Vim, že nejsem žádnej Satriani, ale kdyby jen věděl, jak mě tim nasral... No nic.
Měla jsem dneska zas hodinu klavíru. Jumalani, jak já jsem ráda, že už tam příští rok nebudu chodit, hooray! Od začátku roku jsem doma cvičila asi jednou a taky to tak vypadá, haha. Jako ne že bych dostala dvojku, ale už se k tomu skoro blížim. Toho absolvenťáku se děsim jak metalista koncertu Tokio Hotel.
Tak jsem zjistila, že jsem složila 39 songů. Pěkný číslo, ne?
Btw, chystam tady na blogu takovej experimentík, ale bůhvíkdy se k tomu dostanu. Navíc to bude vyžadovat změnu designu, což se mi zatim dělat nechce. No uvidim.
Sbohem a dík za ryby!
Vravíš, že si mala zaujímaví deň :D
Btw, Kiitos za gratuláciu :)