...aneb hrajeme hezky česky. Ani jedno z těch slov nijak extra neplněj... Ale v pohodě, tahaj z toho bezva prachy, lidi je poslouchaj, je to jejich věc. Jenže to, že já bydlim pár metrů od náměstí kde dneska pořádaj nějakou extra mega kchůl akci už tolik v pohodě, perkele, neni! Heh, tady vidíte, jak se ty finský nadávky občas hoděj - právě teď dělá blog.cz u blogerů anketu, jestli patřej na blog sprostý slova a většině z nich to "velmi vadí, jelikož je to nevkusné" , takže radši nadávam v cizim jazyce, aby se mi tu nikdo nesložil.
Celej den venku zněj osvědčený hitovky v podání Maxim Turbulenc, Petra Spálenýho atd., což mě tak neskutečně těší, až mi asi pukne radostí srdce. Mam totiž konečně jednou parádní výmluvu na to, proč mi tu tak hrozně moc nahlas jedou Children Of Bodom - no samozřejmě, že proto, aby přeřvali ten ošklivej, zlobivej ohňostroj! A vůbec, mam dneska nějakou bodomáckou náladu - stihla jsem si zatim pustit DVD (nejlepší bylo, jak Aleximu někdo hodil tu fešnou žlutočervenou čepičku... hehe), celý třetí CD a právě sjíždim čtvrtý. Moc se těšim, jak přijde brácha a picne se z toho.
Drsný bylo, když mě do pokoje přišel navštívit táta - "Co to je za mlaďochy? Hrajou dobrej bigbít." Aspoň, že někdo to uzná :D
Už líp chápu Zdebru s tím odpočítáváním dnů do MoRu - hned první stránky mýho deníku plní škrtaný čísla a to jediný nezačáraný je pro dnes "33", což je hrozně satanistický číslo, protože vám vyjde, když vydělíte 666 dvacíti celejma osmnácti periodickejma a kdo mi to nevěří, ať si klidně zapne kalkulačku a žasne.
Jinak, dneska mam dobrou náladu a tentokrát ne proto, že jí mam blbou... Právě mě napadlo bezva vysvětlení pro ty mý rozpolceně dvojitý nálady - já jsem tak neskutečně zlomyslná, že když jsem nešťastná, jsem z toho šťastná. Normální zlomyslnej člověk je šťastnej z neštěstí cizích, ale já jsem na tom asi tak zle, že jsem veselá i ze svýho vlastního. Asi mi nic jinýho nezbejvá, když všichni kolem jsou tak fucking happy. A když ne, tak to jsou většinou takový ty stavy "on mi neska napsal jen padesát osum (taky moc satanistický číslo mimochodem, vyjde vám při vydělení šesti set šedesátky šestky jedenácti celými 4827586206896551724737393103448)
esemesek, buhúúú" z čehož člověk moc zlomyslnej neni, ale spíš se mu zvedne kufr, if you know what I mean.
Jak jste si již stačili všimnout, dneska žádný filosofieren čekat nemusíte.
Dvacátýho bych měla vrátit knížky z knihovny a přečtenou mam jednu. Perkele, měla bych asi máknout. A moje lenost se mě opět zmocňuje, jen co kouknu na počet stránek bichle jménem Nádraží Perdido. Já žeru bichle, si nemyslete, jen se hrozně nutim do toho, abych je začla číst. A pak, když je číst začnu, kolikrát po chvíli zavřu a už je nevotevřu, páč se mi nelíběj, ale když se mi líběj, tak je mam moc ráda.
Se už moc těšim, až bude počasí tak na mikinu kolem pasu, páč si budu moct natáhnout to triko Nightwishů (panebožeee, teď posloucham Hate Crew Deathroll a je tam jedna neskutečně krutopřísně epická část... no nic), vzadu ho zmačkat a zakrejt ho tou mikinou. Ááách, já jsem tak vynalejzavá, že by po mně měli něco pojmenovat! Třeba město, nebo školu. Ne, školu ne, to je asi jako když po někom pojmenujou nějakou hnusnou nemoc - třeba Alzheimerovi moc nezávidim.
Jak jsem tu minule mlela o svym strachu z budoucnosti - další z těch věcí, co z nich nemam moc žůžo pocit je moje smrt. Teda, ne smrt jako taková, spíš zapomnění. Nemam strach z toho momentu, kdy vydejchnu a doktor koukne na hodinky a jde oznámit úmrtí rodině... Spíš strach z těch let potom, kdy na mě všichni zapomenou a nebudu nic víc než další jméno na náhrobku. Já jsem nikdy moc neprahla po slávě, ale jedna věc na ní se mi líbí - že když lidi projdou kolem slavnýho náhrobku, přečtou si jméno a řeknou si "jó to byl tenhleten" a třeba jim ukápne i slzička, jenže ňákej ten pátek potom, co do věčnejch lovišť vodejde děsně neznámej a neužitečnej člověk (jako jsem já) už k němu přestanou lidi chodit... Kromě některých spoluobčanů, co to tam budou chtít podpálit nebo krást kytky. To já znam, přece jen, jsem z Ústeckýho kraje, tady máme takovejch vejrostků myslim nejvíc.
Člověk by měl skončit v nejlepšim, ale jelikož na mě při psaní žádná taková věc jménem "nejlepčí" zásadně nechodí, tak to ukončim třeba teď, skáknu si pro něco do špajzu, nadrobim si to do postele a ještě zhlasim ty bodomáky, protože ti kaštánci (buďmě slušní, kolegové blogeři) na náměstí se vytasili s dalším goddamned vohňostrojem... Perkele, kdo se je vo to sakra prosil...
Jo a ještě nakonec úryveček z rozhovoru, co jsme dneska měly s mámou - já nadávala Blaníku a těm lidem, co jsou z něj vyřízený a tvrděj, že Hanka Zagorová je lepší mjúzikr než Mozart atd... Máma se jich zastávala a nastala jedna fajn situace, kdy jsem se znovu ujistila, že odpovědi na řečnickou otázku jsou nejlepší odpovědi.
"Heleď, oni si tu sedí před pódiem, poslouchaj muziku co se jim líbí, dávaj si pohár s rodinou a jsou šťastný. Tak mi řekni, co jim chybí..."
"Vkus..."
Já jsem tak netolerantní člověk, že mě za to jednou nutně zavřou...






