Srpen 2010

Věk rovná se IQ?

31. srpna 2010 v 13:06 | Hate |  Mý osobní žvásty
To si totiž myslí až překvapivě velký procento lidí. Úplně miluju ty řeči některejch rodičů, který nechaj svý děti dělat naprosto všechno. Mám jednu spolužačku, jejíž máma jí nezakazuje naprosto nic, že prej zakázaný ovoce chutná nejlíp. Nebudu se k tomu vyjadřovat, ale myslim si o tom svoje.
A celkově, spousta dospělejch, když vidí teenagery jak se někde ve dvě ráno motaj zhulený a ožralý, házej to na to, že jsou prostě "mladý" a když se nějakej mladej chová jako naprostej debil, opět se to přisuzuje věku.
Ano, samozřejmě, věk, to je ta nejdůležitější věc, že? Jako kdyby člověk byl celej rok naprosto stejnej a až na jeho narozeniny se to všechno najednou přeplo. Já, navzdory tomu, že mi neni osumdesát, vážně necejtim žádnou potřebu házet kameny po autech, sprejovat památky a vůbec. A ještě na mě budou dospěláci čumět, jako bych něco dělala blbě a ty svoje haranty podporujou. K tomu fakt nemam co říct...
No, necham zatim tohle téma bejt.
Dneska je poslední den předzbytku mýho života. Ano, zejtra přichází to mnou proklínaný a všema těma extrovertníma vymetačema pařeb očekávaný datum - první podělaný září. Oni se těšej, až se potkaj se všema svejma kamarádama a jak budou moct očumovat nějaký šampónky... No hele, já netvrdim, že se mi jednou za čas nestane, že na někoho na trochu delší dobu upřu zrak, ale abych o někom dvakrát staršim, koho jsem jednou zahlídla ve frontě na oběd, mlela od rána do noci a tvrdila, jak ho miluju a že nikoho jinýho nechci? No to teda fakt ne.
Jo a mluvila jsem nedávno s mámou ohledně kytary... Vypadá to, že bych mohla svojí konečně dostat na Vánoce :-) Ale nic neni jistý, samozřejmě. Hlavně to budu muset doma každej tejden připomínat, aby se na to klasicky nezapomnělo. Už se těšim, až si zajedu do Prahy, vyzkoušim si tam ty kytarky, odvezu si s sebou rovnou i pár minitrsátek, protože se blbě sháněj a já už s normálníma hrát moc nedokážu... Je mi jasný, že když dostanu kytaru, už moc dalších věcí mi asi naši nedaj, tak ale to mi nijak extra nevadí, když budu mít konečně vlastní elektriku. Kdybych k ní dostala ještě pěkný tričko Childrenů (no jo, já velký prcek a velikost S se blbě shání), balík těch minitrsátek a třeba jednu Zeměplochu, byla bych maximálně spokojená, ale tak ta kytara stačí...
Nikdy jsem si moc nepamatovala svý sny. Teď jsem na to začla používat jednu takovou taktiku (no, taktiku... :D stačí si co nejvíckrát za den opakovat větu "budu si uvědomovat a pamatovat svoje sny" a po probuzení si co nejdřív zapsat všechny útržky a myšlenky) a pamatuju si toho o dost víc... Je to až podezřelý, v kolika mejch snech se poslední dobou vyskytovali Children Of Bodom v jedný z hlavních rolí :D
To je pro dnešek asi tak všechno, já ze odsud zas klidim... Mrkev s váma!

Johda minut harhaan uneksijan piilopaikkaan

28. srpna 2010 v 16:13 | Hate
Zdravim z tý samý zadnice světa, jako vždycky.
Ptam se sama sebe, jestli je to naschvál, tohleto. Kdykoli brácha odejde a já bych měla mít teoreticky v pokoji klid, stane se jedna z následujících věcí:
a) přijde sem máma, protože si nutně potřebuje něco udělat na jeho počítači
b) máma nutně potřebuje, abych někam šla
c) máma se nutně potřebuje posadit zrovna sem a pomalu si tu uskrávat kafe
Brácha je právě teď na Rock For Churchill. Pamatuju, jak jsem mu dřív záviděla, když tam jezdil a chtěla jsem, aby mě vzal s sebou (samozřejmě že mě nikdy nevzal, jsem pro něj jen přítěž). Teď nechápu, proč jsem tam vlastně chtěla jet, když ta muzika už nějakou dobu neni nic pro mě. Hm, spíš mě štve, jak mě ze všeho vynechá a pořád mě považuje za malý dítě. Já ho mám ráda, ale leze mi na nervy čím dál víc. Nedopřeje mi ani trochu soukromí, do všeho mi rejpe, když něco dělam, vejrá mi přes rameno, když mi přijde esemeska, bere mi mobil a já nevim co ještě.
Já jsem introvert. Jsem nejradši sama a spoustu věcí si nechávam pro sebe. Ale copak tady to jde?! Mívam kvůli tomu fakt blbý nálady, on mě prostě nenechá na pokoji! Chce po mně zdůvodnit každej krok, kterej udělam, každej nádech, každý mrknutí. Vidí a slyší všechno. Všichni si myslí, jakej jsem hroznej flegmatik, což docela i jsem, ale s nim se mi vaří krev v žilách.
Áááá, CO JSEM ŘÍKALA?! Už mě přišel navštívit i táta! NIKDY jindy to nedělá, jenom zrovna ve chvíli, kdy tu mam klid od bratra, ale to je NAPROSTO NORMÁLNÍ. Uááá.
Už od února se řeší ten byt, do kterýho by se měl muj starší sourozenec přestěhovat. V květnu se řeklo, že do prázdnin bude ten byt jeho zaručeně. Paska! Za chvíli je tu školní rok a pořád nic, jak neočekávané!
Tohle byly nejlepší prázdniny za tu dobu, co jsem na gymplu - pohoda, klídek, relax a zážitek v podobě Brutalu. Jenže když se za nima ohlížim, je tolik času, kterej jsem mohla využít mnohem líp... A to je jedna z věcí co mě žere. Prázdniny 2010 každou chvíli umřou a já po nich cejtim jen velký prázdno, i když pěkný a pohodový prázdno. Nevim, jak to líp říct.
Tak jsem si zas dneska vzala do rukou kytaru a šla si procvičit Nothing Else Matters. Miluju to sólo, konečně nějaký jednoduchý. Ani jsem ho nemusela cvičit, šlo rovnou. Na začátku, jak tam jsou akordy s barré mi to ještě kolikrát pořádně nezní a na ten poslední nestíham dát ruku, ale jinak ta vybrnkávačka ve sloce a vůbec ten zbytek jsou pohodička. Stáhla jsem si dneska tabulaturu na For Whom The Bell Tolls. Furt shánim nějaký lehčí songy se zahratelnejma sólama, třeba něco jako Back In Black od AC/DC, ale nemůžu na nic kápnout. Buď tam sólo neni a nebo je to takovýho typu, že člověk nestíhá sledovat kytaristovu ruku. Áchjo.
Jo a zas jedna věc, co nenávidim - MLASKÁNÍ. Mně málem syčí pára z uší, když v mym blízkym okolí někdo mlaská, ten zvuk je tak odpornej... A hlavně když někdo jí s otevřenou pusou nebo žvejká žvejkačku, jako právě teď moje máma... Bože, asi si vezmu sluchátka a pustim si nějaký Iron Maiden...
PS: K tomu nadpisu - zaveď mě do snílkova úkrytu (no jo, zase text od Nightwish :D)

Předsevzetí

27. srpna 2010 v 12:51 | Hate |  Mý osobní žvásty
Tak jsem si pročítala svůj starej deník a objevila jsem tam několik předsevzetí, co jsem si dala na minulej školní rok. No tak schválně, jestli jsem dodržela aspoň jedno...

1. Cvičit doma aspoň půlhodinu tejdně na klavír.
V hudebce jsem za nim trávila třičtvrtě hodiny tejdně a doma nevim kolik. Hraju vždycky, když nikdo neni doma. Neptejte se proč, jsem prostě psychouš, kterýmu vadí, i když někomu upadne špendlík. A když už jsem k tomu křápu dřevěnýmu zasedla, hrála jsem zásadně věci, který mě baví a ne ty povinný děsy. Takže nesplněno.

2. Cvičit aspoň hodinu denně na kytaru.
No, tak na kytaru jsem rozhodně hrála častějš než na piáno a víc jsem se snažila. Naučila jsem se pár skladeb, akordů a nějaký stupnice. Teď zrovna dodělávam Back In Black (musim se to sólo naučit trochu rychlejš) a začala jsem Nothing Else Matters.
Většinou jsem to ale s tim cvičenim měla tak, že nějakou dobu jsem cvičila dost a pak zas nějakou dobu vůbec. Ale obávám se, že ani na tu hodinu denně v průměru mi to dohromady nestačilo, takže taky nesplněno.

3. Bejt v olympiádě z ájiny první v okrese.
Na školní kolo jsem bohužel onemocněla, takže nesplněno.

4. Přetáhnout někoho na metal.
Hahaha, s lidma v mym okolí nesplnitelný.

5. Víc plnit domácí úkoly od třídního (skoro nikdo jinej nám je nedává).
Nesplněno. Kolikrát jsem byla líná i na to si to opsat ve škole... a naštěstí náš třídní je velmi často línej to kontrolovat. A i když zrovna neni, zjistí to a dá mi speciální úkol, tak zas já jsem opět líná ho splnit a zapomene se na to.

6. Víc se učit na zemák a bižuli.
Aneb dva mý nenáviděný předměty. Hele, asi takhle. Já se učim neumim a nebaví mě to. Nevim, jak dlouho s takovymhle přístupem ještě na gymplu vydržim s vyznamenáníma, ale je mi to jedno. Beru školu čim dál tim míň vážně a i když to asi neni dobře, mně je to zatim stále fuk. Takže nesplněno.

Přesně jak jsem čekala, nesplnila jsem žádný. Na tenhle školní rok si proto žádný ani dávat nebudu, stejně nevim, jaký bych tak mohla.
Ale vlastně mě jedno teď napadá - přežít.

(a na tu kytaru bych taky víc hrát mohla... )
Konec sdělení.

Mrkev ve dřezu je pózer!

26. srpna 2010 v 17:45 | Hate |  Mý osobní žvásty
Moje dnešní nálada? No, taková ta dobrá a vygumovaná odminula mě už opustila, takže v současnosti se cejtim tak nějak... normálně. Ani dobrý, ani špatný.
Tak si řikam, že poslední dobou jsem fakt nějaká náladová, to jsem dřív nebejvala. Chvíli jsem šťastná a chvíli je mi nanic. Teď zrovna je mi tak nějak všechno jedno...
Snažim se optimisticky a naivně doufat, že letošní školní rok bude lepší, aspoň v něčem. Třeba by mi vůbec nevadilo, kdyby se do města přistěhoval nějakej úžasnej člověk v mym věku a začal chodit do naší třídy, fakt, s tím bych neměla nejmenší problém.
Jenže nic takovýho se nestane. Pokud nám do třídy nacpou někoho novýho, bude se jednat o nějakou nafoukanou slečinku/nafoukanýho floutka (nehodící se škrtněte), aby se hodil k tomu zbytku nafoukanejch slečinek a nafoukanejch floutků, co už tam máme.
Asi takhle - současnej vztah mě s mejma spolužákama? Nic moc. Nemyslim si o nich hezký věci, ale neřikam jim to a oni si o mě taky nemyslej hezký věci a taky mi to necpou, většinou.
Měla bych bejt vlastně ráda, že mi nic nedělaj a nic mi nevyčítaj. Přímo do ksichtu mi neřeknou ani ň, ale všichni ví, co se o mně traduje. Že jsem divná.
Jinak si myslim, že jejich vztah ke mně je lepší než ten můj k nim. Oni mě prostě berou jako takovýho cvoka a nevěnujou mi žádnou extrémní pozornost. Jenže já jim pozornost věnovat musim, protože mi nic jinýho nezbejvá.
Asi takhle - když se mi zrovna "poštěstí" slyšet některej z jejich rozhovorů, mívam pocit, že posloucham kolumbijskou telenovelu, jen si za Esmeraldu a Antonia dosadit český jména.
...tak. Po týhle větě jsem to uložila a šla k babičce a vrátila se o pár hodin pozdějš, takže mi musíte odpustit, když trošku odejdu od tématu.
Já tak bytostně NENÁVIDIM, když se vždycky vynoří nějakej chytrák a tvrdí o nějaký kapele, že jsou pózeři. JAK sakra vypadá taková pózerská kapela, co? Kapela prostě dělá muziku, kterou chtěj dělat a kterou je baví dělat. A pokud se zrovna u nějaký kapely vyskytuje víc "fanoušků", co ze sebe dělaj něco jinýho než ve skutečnosti jsou, těžko za to nesou odpovědnost ty hudebníci. Takže pokud potkám člověka, kterej má v oblíbený hudbě samej popík a, dejme tomu, Slipknot a tvrdí o sobě, jakej je hroznej metalista, nechápu, proč by měl kvůli tomu někdo nadávat Slipknot. Jen příklad.
Ať si to takový lidi strčej do dřezu, fakt že jo.

Jokaisen täytyy katsoa silmiin totuuden

25. srpna 2010 v 14:06 | Hate |  Vteřinový dřysty
Hahááá, Hate má dobrou náladu... A to se obvykle moc nestává.
Důvod to žádnej nemá. Já když mam dobrou náladu, tak to bejvá většinou proto, že nemusim myslet na nic, ne, že bych myslela na něco hezkýho. Ani teď mě nic zas tak hezkýho nenapadá. Ale naštěstí ani hnusnýho, takže proč to řešit.
Jen ta blbá škola. A za měsíc zas budu o rok starší. Furt budu mladej cucák, ale to číslo je divný, nelíbí se mi! :D
Bolej mě oči a jsem líná cokoli dělat, takže všechno v normálu. Momentálně zabíjim čas tim, že koukam na polici a usmívam se na cédéčko. A jsem si jistá, že mít nějaký mimický svaly, cédéčko by se usmívalo i na mě.
Perkele, dneska bych měla jít vrátit knížky do knihovny, ale naprosto se mi tam nechce. Nenabízí se někdo, že by mi je tam odnesl? Ne? Achjo...
Dřív jsem četla pořád, ale teď už to neni ono... Nevim, prostě neni čas ani chuť. Končí srpen a já ještě furt nemam zaplacenou průkazku na letošní rok, abyste měli představu, jak častej a spolehlivej jsem návštěvník.
Už nevim, co bych psala, tak vám sem hodim nějakou písničku (bych to video zmenšila, ale nějak se tomu nechce):

Třeste se, ubozí smrtelníci...

24. srpna 2010 v 12:27 | Hate |  Mý osobní žvásty
...neb se mocná Hate rozhodla napsat článek na téma týdne! Hudbu jsem si prostě nemohla nechat ujít, vždyť mě znáte.
Takže, nejdřív bych začla jednou větou - "Hudba je můj život." Kdybych měla spočítat, kolik lidí tohle už řeklo... tak bych se nedopočítala, protože jsem moc blbá a prsty by mi nevystačily. Řekněme tedy, že takovejch už tu bylo víc než dost.
A kam pak najednou všichni mizej, když každej, koho se zeptam, poslouchá jen to, co je zrovna in? To neni vůbec o hudbě, to je jen nějaká debilní a nesmyslná póza. Jako když někdo řekne, že tuhle kapelu už neposlouchá, protože je to starý.
No a jako co, panebože? Jedna z mejch oblíbenejch kapel jsou například AC/DC, vznikli v roce 1973 a furt jim to šlape. A i kdyby se sešlo 666 pětiokejch bárbín, co by mi to vymlouvaly, nic s tím prostě neudělaj.
A teď - co vlastně hudba znamená pro mě...
Kdybych řekla hodně moc, tak tím asi nikomu moc věcí neosvětlim, tak si to vezmeme úplně od začátku...

This is the golden age of grotesque

23. srpna 2010 v 12:41 | Hate
Terve, přátelé.
Jsem zdeprimována. Což není věc příliš vzácná.
Jde asi zhruba o tohle - právě teď dělam jednu z mála věcí, ve kterejch vidim smysl, ačkoli ostatní lidi povětšinou ne. Dřepim na svym černym křesílku, upíram oči na monitor, projíždim internet a posloucham muziku. Lidi, já bych to zvládla dělat do nekonečna. Strávila jsem tim většinu prázdnin a rozhodně toho nelituju. Samozřejmě to nebylo lepší než Brutal, ale Brutal je kapitola sama o sobě... Kdybych normálně na ulici potkávala skupiny metalistů, kdybych každej den vídala svoje sestry z Kudlistického řádu, kdybych si mohla zas vyřvávat hlasivky při Hate Crew Deathroll... To bych byla nejšťastnější člověk na světě. Já jsem šťastná i tak, ale zároveň mi všechno leze na nervy, se mnou je to totiž složitý, no.
Já totiž NEJSEM závislá na počítači ani na internetu. Já jsem závislá na tom, že mě tady konečně někdo chápe, že tady nemusim snášet ty posměšný pohledy ze všech stran.
Ten průser na okolnim světě je, že vás lidi viděj, ale neposlouchaj. Tady vás lidi poslouchaj, ale neviděj. Vždycky na mě nějakej suchar vylítne s tim, že internet krade vztahy a já nevim co... To fakt může říct jen ten typ člověka, kterýho se zeptáte, jakej má operační systém a on na vás čumí, jako by přemejšlel, jestli se to dá jíst.
A teď zpět k tomu mýmu zdeprimování - za chvíli bude škola... Každej už se těší, což mě deprimuje ještě víc. Jak jsou všichni hrozně veselý. Jak se ksichtěj, že spolkli všechnu moudrost světa. Jak na mě čuměj, jako bych byla postižená. Jak už se těší na to, jak si budou moct sdělovat, kdo se s kym cicmal. Kdyby se tu zjevil někdo a chtěl mi vykládat o průměrný rychlosti květopase jahodníkovýho při lezení na šikmou plochu se zlomenou nohou, zajímalo by mě to mnohem víc, než že muj mladej mi udělal cucfleka.
Další věc je, že brácha onemocněl. Právě teď musel jít odvízt sudy ze včerejší akce zpátky do pivovaru, aby nedostal pokutu, ale jinak tu furt leží. A chvílema je fakt vtipnej. Nejdřív se mu nějak podařilo dostat k tomu, že death metal je sračka a o chvíli pozdějš ode mě chce pustit nějakou muziku, co posloucham, že prej co mu vyberu, tak se mu bude líbit všechno. Už to vidim, jak by se zatvářil na Vadery. To by mu asi naskočila čtyřicítka.
Slíbila jsem si, jak budu přes prázdniny cvičit na kytaru. Já se tak NENÁVIDIM, že jsem líná jak prase a neumim s tim nic dělat! Párkrát jsem si k tomu sedla, ale nedokážu se prostě přinutit k tomu, abych cvičila častějš. Včera jsem si tu zas hrála pár sól od AC/DC a kousek Bed of Razors od Childrenů, ale abych se donutila do něčeho novýho, to prostě NE! Jsem ten nejmíň trpělivej člověk na světě! A i kdybych byla jiná, s mym bratrem v jednom domě bych toho moc nenacvičila. Furt na mě blbě vejrá, jakože jé, opička si hraje s kytarou. Furt musí mít naprostej klid. Tak chodim cvičit do ložnice. To za mnou hned zas naleze, proč necvičim normálně v pokoji, přileze ke mně se svojí kytarou a začne něco hrát ANEBO něco hrozně nahlas pustí.
Přeju si, aby mě naši tenkrát nepřihlásili na klavír... Jako malá jsem jednou z jakýhosi neznámýho důvodu prohlásila, že kdybych musela hrát na nějakej nástroj, tak na piáno. Asi mi to přišlo nejlehčí, ha ha ha. A naši se týhle jediný blbý věty chytli a poslali mě tam. Kdybych to, co umim na klavír mohla umět na kytaru, měnim okamžitě a bez zaváhání. PROČ jen jsem nemohla říct, že chci hrát na kytaru, do hajzlu?! Teď už se to naučit nedokážu...
A škola se blíží...
...proč jen neni někde v okolí nějaká váza?!

But maybe showers remind me of Psycho too much

20. srpna 2010 v 16:47 | Hate |  Mý osobní žvásty
Pro všechny přítomné slepé, kteří umějí číst - ano, mám nový design. Ano, je zelený a ten člověk nahoře, co se tak mile usmívá, se jmenuje Alexi Laiho, frontman Children Of Bodom, na něž jsem (nejen) poslední dobou děsně ujetá.
A tak jsem si zrovna vzpomněla, jak nenávidim lidi, který řikaj naprosto očividný věci. A taky lidi, který melou blbosti, který víc kecaj než myslej. Klasicky, tenhle článek měl bejt jedna věta oznamující změnu designu, ale znáte mě. Prostě mě chytlo nutkání řikat očividný věci, mlít blbosti a víc kecat než myslet.
Teď mě naštěstí přešlo... Takže poslední věc: Chci vidět v komentářích, jak mam krásnej design, nebo půjdu udělat downfall z okna!

And I do not hope for better world for anymore

17. srpna 2010 v 20:28 | Hate |  Mý osobní žvásty
Taky to znáte, jak se usilovně snažíte na něco nemyslet a musíte na to myslet víc než na cokoli jinýho? Momentálně se mi celkem daří to potlačovat, díky tomu, že píšu a posloucham muziku. Ale jen co zas budu v noci ležet v posteli, začne se mi do hlavy hrnout tisíc nechtěnejch myšlenek. Dřív aspoň bejvaly příjemný, když už mě musely nutně vyrušovat z odpočinku, ale těm už asi odzvonilo. Jsem teď hrozně náladová, chvílí se směju jak šílená a další chvíli se mi chce brečet. Furt musim myslet na všechny možný věci, co jsem kdy podělala, nejen poslední dobou, ale i to, co se stalo už hodně dávno...
Myslim na lidi, ke kterejm jsem dřív byla hnusná a nedokázala jsem se jim pořádně omluvit. Ach Alexi, jestli mi kdy něco dělalo problém, je to ta zrůdná mezilidská komunikace. Činy jsou stejně víc než slova. Můžu někomu říct, že se mu omlouvám, že mu děkuju, že ho mám ráda, bla bla bla.. A všechno to může bejt falešný. Kolikrát já už jsem jen takový falešný slova slyšela... Nebo jak jsem kdysi potkala v parku jednu spolužačku a ona mě objala. Perkele, nechápu proč. Kamarádky nejsme a nebyly jsme. A jsem přesvědčená, že stejnej význam jako tohle objetí má i spousta těch frází typu "hrozně tě miluju", před kterejma už si musim zacpávat uši. Teda, ne že by byly adresovaný mně, maximálně když si ze mě někdo dělá prdel. Ale okolo to všude lítá vzduchem. Netvrdim, že to jsou vždycky lži, ale přijde mi hrozně debilní, když někomu každej den opakujete, jak ho děsně žerete. Kdybych já si měla uvědomit, kolikrát jsem sama od sebe někomu řekla, že ho mam ráda, aniž by se mě ptal nebo aniž bych vyvracela tu notoricky známou větu "nikdo mě nemá rád, béé (kterou taky tak ráda užívam :D)... No perkele, to by byl hodně nízkej počet.
To neznamená, že nemam nikoho ráda. Já jen nemam ráda skoro nikoho. Právě teď bych nejradši dala přes držku i sobě, ale to se stává málokdy.
Jedno z mejch obrovskejch přání mě opustilo, takže jsem si ho prozatim nahradila jednim maličkym - bejt aspoň na chvíli sama doma. Protože v tuhle chvíli toužim hlavně po jedný věci - dostat ze sebe všechen ten vztek, co se ve mě už tak dlouho hromadí. To toho chci tolik? Jen je na krátkou chvilku poslat všechny do háje a vyječet se. Jedno krásný hlasitý DO PRDELE, roztrhání okolních papírů a flákání rukou do všeho možnýho totiž dokážat pomoct až nečekaně účinně.
Tak jsem nedávno přemejšlela nad tim, jak jsem vždycky vyčítala hoperům, že poslouchaj sprostou hudbu a teď mi tu řve "I DON'T GIVE A FLYING FUCK, MOTHERFUCKER!" Normálně mě takový texty vytáčej, ale jednomu člověku to odpustit dokážu. Takže odteď budu jen hoperům vyčítat, že jejich texty stojej za nic, stejně jako instrumentální stránka tý jejich hudby. Hlavně u tý poslední části věty si stojim. Věřim, že u nějakýho old schoolu ty texty třeba nejsou zlý, ale jestli Hip Hop kdy dřív žil, což netušim, tak teď už je mrtvej zaručeně.
A je ještě jedna věc, nad kterou furt přemejšlim - musim si řikat, jak by muj život asi vypadal, kdyby se nestaly některý události. Kdybych nepoznala některý lidi, některý věci...
Jedna z těch alternativních realit v mý hlavě mě děsí. Je v ní všechno jiný. Okolní svět má jinou barvu. Jako bych ani netušila, co je to smích, jako bych ztratila sama sebe. Chyběla mi tam jediná z mejch přísah, který fakt věřim. Chyběla mi tam možnost mít ten pocit, že je pořád pro co žít, pro co ráno otevírat oči. Pro co brečet štěstim.
Miluju ten pocit, že tohle všechno tady a teď mám, přestože mi hrozná spousta chybí. Teď budu znít jak naprostej debil, ale jedinej, koho můžu obejmout když je mi blbě, je muj plyšák. Ale ono je to tak možná i dobře, protože mi aspoň do ničeho nekecá.
Chtěla jsem říct jen jedno slovo a vzniknul z toho celej pošahanej článek. A nakonec to slovo ani radši neřeknu. Nevim, jakou by to teď mělo cenu...

PERKELE!

16. srpna 2010 v 20:36 | Hate |  Vteřinový dřysty
Varování: Článek obsahuje nesmyslné nadávky.