23. srpna 2010 v 12:41 | Hate
Terve, přátelé.
Jsem zdeprimována. Což není věc příliš vzácná.
Jde asi zhruba o tohle - právě teď dělam jednu z mála věcí, ve kterejch vidim smysl, ačkoli ostatní lidi povětšinou ne. Dřepim na svym černym křesílku, upíram oči na monitor, projíždim internet a posloucham muziku. Lidi, já bych to zvládla dělat do nekonečna. Strávila jsem tim většinu prázdnin a rozhodně toho nelituju. Samozřejmě to nebylo lepší než Brutal, ale Brutal je kapitola sama o sobě... Kdybych normálně na ulici potkávala skupiny metalistů, kdybych každej den vídala svoje sestry z Kudlistického řádu, kdybych si mohla zas vyřvávat hlasivky při Hate Crew Deathroll... To bych byla nejšťastnější člověk na světě. Já jsem šťastná i tak, ale zároveň mi všechno leze na nervy, se mnou je to totiž složitý, no.
Já totiž NEJSEM závislá na počítači ani na internetu. Já jsem závislá na tom, že mě tady konečně někdo chápe, že tady nemusim snášet ty posměšný pohledy ze všech stran.
Ten průser na okolnim světě je, že vás lidi viděj, ale neposlouchaj. Tady vás lidi poslouchaj, ale neviděj. Vždycky na mě nějakej suchar vylítne s tim, že internet krade vztahy a já nevim co... To fakt může říct jen ten typ člověka, kterýho se zeptáte, jakej má operační systém a on na vás čumí, jako by přemejšlel, jestli se to dá jíst.
A teď zpět k tomu mýmu zdeprimování - za chvíli bude škola... Každej už se těší, což mě deprimuje ještě víc. Jak jsou všichni hrozně veselý. Jak se ksichtěj, že spolkli všechnu moudrost světa. Jak na mě čuměj, jako bych byla postižená. Jak už se těší na to, jak si budou moct sdělovat, kdo se s kym cicmal. Kdyby se tu zjevil někdo a chtěl mi vykládat o průměrný rychlosti květopase jahodníkovýho při lezení na šikmou plochu se zlomenou nohou, zajímalo by mě to mnohem víc, než že muj mladej mi udělal cucfleka.
Další věc je, že brácha onemocněl. Právě teď musel jít odvízt sudy ze včerejší akce zpátky do pivovaru, aby nedostal pokutu, ale jinak tu furt leží. A chvílema je fakt vtipnej. Nejdřív se mu nějak podařilo dostat k tomu, že death metal je sračka a o chvíli pozdějš ode mě chce pustit nějakou muziku, co posloucham, že prej co mu vyberu, tak se mu bude líbit všechno. Už to vidim, jak by se zatvářil na Vadery. To by mu asi naskočila čtyřicítka.
Slíbila jsem si, jak budu přes prázdniny cvičit na kytaru. Já se tak NENÁVIDIM, že jsem líná jak prase a neumim s tim nic dělat! Párkrát jsem si k tomu sedla, ale nedokážu se prostě přinutit k tomu, abych cvičila častějš. Včera jsem si tu zas hrála pár sól od AC/DC a kousek Bed of Razors od Childrenů, ale abych se donutila do něčeho novýho, to prostě NE! Jsem ten nejmíň trpělivej člověk na světě! A i kdybych byla jiná, s mym bratrem v jednom domě bych toho moc nenacvičila. Furt na mě blbě vejrá, jakože jé, opička si hraje s kytarou. Furt musí mít naprostej klid. Tak chodim cvičit do ložnice. To za mnou hned zas naleze, proč necvičim normálně v pokoji, přileze ke mně se svojí kytarou a začne něco hrát ANEBO něco hrozně nahlas pustí.
Přeju si, aby mě naši tenkrát nepřihlásili na klavír... Jako malá jsem jednou z jakýhosi neznámýho důvodu prohlásila, že kdybych musela hrát na nějakej nástroj, tak na piáno. Asi mi to přišlo nejlehčí, ha ha ha. A naši se týhle jediný blbý věty chytli a poslali mě tam. Kdybych to, co umim na klavír mohla umět na kytaru, měnim okamžitě a bez zaváhání. PROČ jen jsem nemohla říct, že chci hrát na kytaru, do hajzlu?! Teď už se to naučit nedokážu...
A škola se blíží...
...proč jen neni někde v okolí nějaká váza?!
"opička si hraje s kytarou" :D to mě pobavilo.
Jsem na tom podobně. Ale radši bych šla do školy než někam na pracák. Vůbec nevím, co bude.
Taky jsem radši na PC. A nejhorší je, když babička řekne, že ten internet nechá odstřihnout. To bych byla bez přátel, na pustým ostrově, protože tady nikdo není.