na Blog.cz

Řeknu-li ten nadpis jinak... Můžete mi někdo říct, proč tu musim bejt? Dřepim v poslední lavici učebny na infuli (všimli jste si, že odsud píšu velmi často? :D), za mnou otevřený okno, táhne mi na záda a těšim se dom. Čtvrtek je, co se předmětů tejče, fajnej den, no ale znáte to - všude na prd, doma o něco míň na prd.

Právě jsem zjistila, e mi tu nefunguje jedno velice důleitý písmeno, hádejte jaký (perkele, napsala jsem "jaský"... jsem maniak) :D Moment, moment... Ještě v prvnim odstavci mi pece šlo... Pece?! No dobrý, tak u jsem rozbila dvě písmenka, za tu chvilku, co tu sedim, to je super! :D Samozejmě, mohla bych je někde nakopírovat nebo psát ten háček zvlášt (aha, tak jsem zrovna zjistila, e háček taky nejede), ale na to jsem prostě moc LÍNÁ, tak aspon budete mít článek s ojedinělou interpunkcí :D

Dostala jsem dneska trojku z biule a pitom jsem pesvědčená, e to bylo dobe! Ale peču na to, stejně po škole nehodlam fušovat do ádnejch pírordních věd, tak co se snait, e.

Ještě tu budem hodinu, jeiš... No to jsem zvědavá, jak se tu zabavim po tom, co tohle dopíšu. Mohla bych si jít prohlíet teba nějaký fotky nebo tak, ale nerada bych tu začla slintat, take se vylučuje.

Začala jsem si doma pepisovat do Excelu svuj slovníček na finštinu, zatim tam mam pepsanejch asi 5 stránek (A5). ekla jsem si, e mi to třeba (jéé, napsalo se mi r s háčkem! hm, a u zas nejde) nějak pomůe si ty slova líp zapamatovat. Haha, to jsem se teda moc netrefila, ale nevadí.

Tak, co bych dál psala? Nevim, fakt nevim :D Kdy budu takhle pemejšlet nad kadou větou, tak mi to psaní článku snad do konce hodiny vydrí (teda do konce dvouhodinovky, OMFA!).

Tak se teba zamyslim, co všechno budu dneska dělat... Hmm...

a) musim si jít zaplatit obědy, jinak zejtra nebudu mít oběd... a vsadim se, e na to stejně zapomenu, take si zejtra odpoledne asi budu muset upíct vlastní nohu

b) jestli nebude nikdo doma, budu si moct zazpívat (aby měli sousedi radost, haha)

c) jestli bude, depnu ke klavíru nebo vemu Eddieho

d) pustit si na plný koule na hi-fi věži Are You Dead Yet?

16:32

Byla nám zničehonic zadána nová prezentace, takže jsem musela hodit článek do rozepsanejch a teď dopisuju doma. Are You Dead Yet? jsem si pustila právě teď a dokonce mě ani nikdo nevyrušil. Á, krása. Po poslechu alba se vždycky cejtim hrozně vesele, no prostě fetuju muziku :D

Obědy jsem si teda kupodivu zaplatila, takže nebudu muset baštit pečenou nohu. Ke zpěvu jsem se ještě nedostala, ale nikdo neni doma, tak možná za chvilku, i když to spíš vidim tak, že si půjdu ještě zahrát doprovodku k Hate Me (já jsem těma doprovodkama teď nějak posedlá :D. U piána jsem seděla pár minut, měla bych si přehrát ještě věci do hudebky, protože myslim, že kdybych tam přišla se slovy "Nééé, na tu Sonatinu jsem se ani nekoukla, ale hrála jsem si doma Downfall!", učitelka by ze mě nadšená moc nebyla...

Asi bych mohla teď doplnit ty háčky, co jsem nahoře vynechala... Ale ne, co se s tim budu štvát. Jen si hezky počtěte tak, jak to vzniklo :P

A teď z trochu jinýho soudku, jedna věc, co mě teď tak napadla... Nedávno jsem koukala na takový to příšerně nekvalitní video z Dimebagova posledního koncertu... Mně z toho bylo úplně blbě. Jen proto, že nějakýmu magorovi šplouchalo na maják, už Dimebag neni mezi náma. Neni v tom žádnej důvod, žádnej smysl, prostě jen nějakej šílenec a jeho pistole. Nejsem žádnej extra velikej fanda Pantery, ale kdyby toho vola nezastřelil nějakej duchapřítomnej policajt, myslim, že bych to udělala za něj. Neumim si představit, jak se cejtili ty lidi tam... Představte si, že si prostě zajdete na oblíbenou kapelu, stoupnete si do první řady a před váma najednou na pódium vyběhne nějakej debil se zbraní a začne střílet na kytaristu... Představte si, že jste členi tý kapely a něco takovýho se stane... Já to prostě nepochopim, protože to pochopit nejde. Jasně, už je to dávno, ale to neznamená, že se na tom něco změnilo. Jediný, co k tomu můžu říct, je - odpočívej v pokoji...

A ještě nějakou fajn písničku... Jedna od Megadeth, co mi nedávno padla do ucha:
(Opět nezmenšeno kvůli mojí neblogofilní Opeře... na Firefoxu mi zas nejde Youtube a Explorer? Haha, ten je sám o sobě blbej vtip)

PS: Téma tejdne Talentmania? Hahah... To už byl lepší ten Gott :D

Takže, jdu vám teď sdělit tři věci:

a) Dostala jsem super dárek k narozkám :) Vlastně jich bylo samozřejmě víc, ale (kromě ručníku s medvídkama od babičky) jsem o nich už psala. Teď mám na mysli jeden pixelovej dáreček od Fendera, metal i s ním :D Díky moc za něj, je to pravé potěšení pro oči CoBfila ;) Najdete ho dole.

b) mám nové SB, kterým je Lady*DarkNight :) Diplomek pro ní najdete taky dole.

c) aby tu nebylo přeobrázkováno, hodim vám sem ještě jeden super song :D Jasně, určitě to znáte, ale to mi stejně nezabrání v tom to sem dát, jelikož Eluveitie mám velmi ráda :D Zezačátku jsem je popravdě moc nemusela, protože jako první song od nich jsem slyšela Omnos a moc se mi nelíbil Annin hlas. Teď už mi nevadí (ale prostě mam radši Chrigela, no :D) a instrumentálně je prostě žeru :D No která jiná kapela může říct, že maj hráče na hurdy-gurdy? :D

(opět bych ráda video trochu zmenšila, ale Opera mi to neumožňuje... samozřejmě bych mohla přes editor, ale do toho se mi moc nechce, takže na to kašlu :D)

Tak, jak už většina z vás ví, dnes slavím své ctěné narozeniny.

Takže, jak to probíhalo? Ne, žádný oslavy ani pařby se fakt nekonaly, to já totiž nenávidim. Prostě jsem tu jen většinu dne dřepěla za kompem a nechala si popřát. Obdržela jsem kytku, bonboniéru (ale hrozně dobrou, belgickou), dort sice beze svíček, ale zdobenej onim číslem veprostřed, náááádhernýho superstrata jménem Eddie co mi, jak už jistě víte z minulejch článků, totálně vyrazil dech a Gira mi darovala Are You Dead Yet?, skvělý album od Childrenů, což mi taky udělalo radost :)

No a samozřejmě bych to nebyla já, kdybych se vám s Eddiem nepochlubila, takže fotky pod perexem :D

Ááááách, jsem zamilovaná... Byla to jasná láska na první pohled, stačilo mi se jednou podívat a věděla jsem to. To krásný tělo, ten božskej zpěv...

Celá černá a má dvacet čtyři pražců! A hraje se na ní mnohem líp než na ten starej bráchův krám.

Měla jsem jí původně dostat k narozeninám, jež se konají v sobotu, ale táta už to zřejmě nemohl vydržet a daroval mi ji včera. Bylo mi totiž (a furt mi je) blbě, hlava mě bolí jako by mi po ní přeběhli Maxim Turbulenc, oči a krk taky nejsou zrovna bezbolestný oblasti a paralen jaksi nezabírá, takže mi táta chtěl zlepšit náladu (a to se mu povedlo na jedničku). No tak dneska jsem aspoň zůstala doma, ale včera jsem s tim přetrpěla odpoledku. Měli jsme zrovna laborky z chemie a učitelka nás málem zabila, protože jsme neznali žádný chemický náčiní podle názvu. Prej že to máme už dávno umět, no ale můžem my za to, že dřív jsme měli jinou učitelku, která nám k tomu řekla dvě věty a konec? Takže příště z toho píšem a je naše věc, kde si to všechno zjistíme, vypadá to na strejdu Googla.

Máma má dneska do dvou, táta je v Děčíně, brácha v Praze... Nebejt mýho společníka zvanýho jakási podělaná nemoc by tohle byl super den. Jen já, Eddie (jméno mojí kytary, který mi navrhla Lobelie a mně to přišlo jako super nápad) a můj počítač...

A za třináct minut už si i budu moct pořádně zahrát. Totiž, jednou jsem si tu ráno hrála na klavír a hned se ke dveřím přiřítil nakrknutej soused, ať toho necham a že nemam hrát dřív jak od jedenácti, protože se potřebuje vyspat. Myslim, že by nebyl nadšen ani z eletriky napojený na zesilovači, takže si radši ještě chvilku počkam.

Momentálně si tu pouštim Sinergy, ucucávam čaj a přemejšlim o všech možnejch a nemožnejch věcech. Taky jsem rozdělala novej song, kterej by nemusel dopadnout špatně. Zatim mam hotový skoro tři minuty a je tam minimum kláves, z čehož mam radost, protože jsem jich vždycky všude cpala moc.

Tak mě napadá, už dlouho se mi nepodařilo si pořádně oblíbit nějakou kapelu. Á, to bylo řečeno velmi blbě. No prostě jsem zhruba během posledního roku neobjevila nic, co by mě vyloženě extrémně chytlo, většinou spíš takový ty věci, co si ráda pustim, když mam náladu. Zajímalo by mě, jestli ještě někdy přijde taková mánie jako v případě Nightwish a Children Of Bodom (a Rammsteinů taky, jenže ty už si nějakou dobu moc nepouštim... za zmínku ale určitě stojej, přece jen to byla moje nejoblíbenější kapela po... čtyři roky?), nebo to vždycky bude jen takový to "hmmm, to nezní špatně".

A co jinak novýho? No, nic extra. Ve škole jsme jakožto povinnou četbu dostali Na západní frontě klid, to by mě zajímalo, kde to seženu, z knihovny mi to samozřejmě někdo stačil vyfouknout.

Tak, už máme jedenáct hodin a tři minuty, jak jen ten čas letí... Asi se půjdu věnovat Eddiemu, mějte se :-)

Chtěla jsem napsat nějakej článek na téma tejdne, ale... no nevim, prostě jsem nevěděla, co psát. Ale když už je řeč o tom snu, zdálo se mi dneska o tom, že Tuomas a Anette společně nazpívali duet Hallelujah(neptejte se mě nikdo, proč! :D). Zajímavý, nightwishácky ovlivněnej sen jsem neměla už dlouho, poslední dobou se mi zdálo spíš o jinejch věcech (žádný prasárny v tom nebyly, vy úchyláci! :D).

Kamarádka bráchovy slečny se dneska vdává, takže brácha zmizel na svatbu a já tu mam svatej klid. Řekla jsem si, jak si konečně pořádně v klidu a v celku pustim nějaký pěkný album. No v klidu ani v celku se bohužel nekonalo, protože po konci sedmé písničky se přiřítila máma s vysavačem do mýho pokoje a já jsem se musela pustit do drhnutí nějakejch imaginárních skvrn na koberci. Ty zbylý dva songy jsem si teda poslechla potom, ale prostě to neni ono, když vás někdo vyruší a nacpe vám do ruky kartáč a kýbl s vodou, v níž pění nějakej blivajz.

Dnes nám byly oficiálně předány klíče od protějšího bytu a táta tam dneska maloval, takže bráchovo přestěhování už by se snad mohlo konat brzo. Slíbila jsem mu, že ho budu často navštěvovat a vsadim se, že on mě taky a navíc ty byty jsou od sebe tak dva metry, takže toho, že ho budu málo vídat, bych se fakt nebála :D

No a helemese, tři odstavce pryč a já se nezmínila o svojí dnešní náladě, jak mívam ve zvyku většinou hned v první větě. Mam se dobře, protože se nemam špatně. Což je fajn, protože obvykle se mam špatně proto, že se nemam dobře. Část odpoledne jsem strávila se zavřenejma očima pod peřinou, takže určitě zas nebudu moct v noci spát, protože jsem přes den jako vždy dělala prd a tim pádem nemam bejt z čeho unavená.

Tak jsem si teď vzpomněla, že do konce měsíce máme přečíst Na západní frontě klid a já to ještě ani neotevřela... Minule jsme dostali za úkol do tejdne sehnat a přečíst Tracyho tygra. No teda, moc mě to nenadchlo. Taková ta klasická krátká přemetaforovaná úžasnost, přesně ten typ, v jakejch se náš třídní rád rejpe. Ale to on rejpe do všeho, ať už o češtinu v básničkách řeší každý jednotlivý slovo a řadí k němu padesát různejch (ne)možnejch významů, nebo o výtvarku při prohlížení obrazů - Proč se ta postava dívá do nebe? Proč má fialové ucho? Proč není o dva centimetry vedle? O čem asi tak přemýšlí její pes? Proč mu z nosu roste karafiát? a tak dál...

Divim se jedný věci - řekla jsem si, že budu víc cvičit na kytaru (tak tu hodinku za den nejmíň) a světe div se - já na ní fakt cvičim. Naučila jsem se tu doprovodku Punch Me I Bleed, sólo z Bed Of Razors dávam zatim na 80% rychlost (ale snažim se! :D), hraju si taky pár riffíků z Blooddrunku a v hudebce jsem dostala za úkol naučit se Čajovnu od Hladíka a příště dostanu na flashku ještě tabulaturu na něco od Santany, tak uvidíme :D

Venku je opět jakási akce s názvem Rock for Žatec... Neni tam nic, co by mě zajímalo, takže pro mě je jediná změna v tom, že tu nebudu mít žádnou Silent Night ale spíš Noisy Night. No tak si řikam, ještěže jsem si přes den hezky odpočinula, protože v tom bordelu stejně nepůjde usnout :D

No, nevim co dál psát, tak radši zmlknu... A hlavně se mi chce zas jít hrát :D Mějte se.

Zdravím, drahý čtenáři.

Právě dřepim na tvrdý dřevěný židli v učebně informatiky. Mam se celkem ucházejícně, čtvrtky jsou super vynález - žádná odpoledka, žádná hudebka, jen spousta volnýho času. A poslední dvě hodiny infule a teď mi řekněte upřímně - kdo asi tak o infuli dělá celou dobu to, co by měl, když si může zapnout libovolnou stránku a, dejme tomu, prohlížet si nějaký krásný fotky nebo psát nějaký žvásty na blog?

Máme vytvořit nějakou prezentaci, já jí stihla už minule. Je sice odfláknutá, ale to je mi jedno, nebudu se s tim dělat. O krk mi nejde, takže co.

Zjistila jsem jednu super věc - doprovodná kytara Punch Me I Bleed je lehoučká a pomaloučká, tak jsem si po ránu pěkně zahrála a hned se mi do tý mučírny nazývaný "škola" kráčelo líp. Takový doprovodný kytary, to je výbornej vynález pro nás, negeniální lidi, co si chtěj prostě jen zahrát něco od svý oblíbený skupiny.

Zajímavý je, jak na piáno jsem si krátce zahrála jednou za tejden a dostala jsem pochvalu, jak mi to jde a na kytaru si můžu doma hrát jak dlouho chci, ale jakmile přijdu na hodinu, všechno se mi vykouří z hlavy. Já prostě neumim na hmatníku hledat noty, sakra! Pak to vypadá, že ani nejsem schopná zahrát věci ze zpěvníku, ale kdyby tam byla tabulatura, to by bylo hned jiný kafe.

Když už o tom mluvim, dostala jsem najednou hroznou chuť na ledový kafe. Hmm, skočila bych si pro něj potom do cukrárny, ale nechce se mi utrácet. Jako naschvál zrovna teď, když mam v kasičce pár korun, musej mít všichni narozeniny, no to by se jeden picnul.

Ty moje se už taky blížej, docela by mě zajímalo, co si pro mě tentokrát lidi v mym okolí vymyslí. Klidně se s váma vsadim, že dostanu nejmíň jeden naprosto antioriginální dárek zvanej bonboniéra. Teda, nechci, aby to znělo, jako že si stěžuju. Bonboniéry jsou fajn a já je ráda dostávam, ale děsně nerada je dávam. To je něco, co každej čeká. Ale některejm lidem prostě nevymyslíte, co koupit. Nemyslim, že teda zrovna u mě by to bylo nějak extra těžký...

A tak mě teď napadá jedna věc - kdybyste mě znali osobně a měli jste mě hrozně moc rádi, co byste mi koupili k narozeninám? Já vim, že je to lehce debilní dotaz a vzhledem ke svý minulý prosbě o pomoc se opakuju, ale prostě mě to jen zajímá.

Já jsem hrozně zvědavej člověk. Z jedný kámošky jsem vytáhla, že mi možná ten dárek dá pozdě, že záleží na Český poště, protože ta posílá všechno pozdě a tohle přijde pozdě obzvlášť. Tak jsem si lámala hlavu, jaký věci tak choděj obzvlášť pozdě (kromě lístků na Brutal), ale nepřišla jsem na nic. No, necham se překvapit.

Tak jsem si vzpomněla, včera přijeli strejda se sestřenkou a my jsme si s nima šli dřepnout do restaurace. Občas si řikam, že docela závidim těm lidem, co znaj svý kompletní příbuzenstvo a ještě s nima maj o čem mluvit. U našeho stolu bylo poměrně ticho, řešily se akorát tak pracovní záležitosti ohledně novýho bytu a od sestřenice jsem se dozvěděla, že jsem prej hrozně krásná holka a vypadam jak víla. Člověk by neřekl, co všechno se o sobě ještě dozví :D

Tak, za deset minut prej už budem prezentovat. Ááá, mně se nechce! Nenávidim, když mam mluvit před třídou! Je to na zabití. A vůbec, celkově je mluvení divný. Je spousta věcí, u kterejch bych se cejtila trapně, kdybych je měla říct, ale třeba by mi nedělalo problém je napsat a dát je tomu člověku přečíst. Já nevim, proč je to tak a vim, že to má hodně lidí. Párkrát jsem nad tim přemejšlela, ale stejně nevim.

Už pět minut? Zdá se mi to, nebo ten čas nějak letí?

No stejně, JÁ prezentovat nechci! No, když to vemem logicky, učitelka stejně nemá důvod vyvolat zrovna mě, vždyť minule jsem jako jediná měla z tý prezentace čistou jedničku (haha, já, velkej ajťák). Ale taky se divte, když ostatní dělaj dejme tomu prezentaci o Londýně, když tam nikdy nebyli. Já tam prostě nacpala spoustu kytarovejch obrázků, mlela o Fenderovi (tím myslím firmu a toho pána jak ji založil, ne jedno ze svých úžasných SB :D), Gibsonovi, stratech, superstratech, teletech, sgčkách, véčkách, zesíkách, strunách, blablabla...

Hele, tak už bych radši měla končit. Nechci na sebe přitahovat pozornost datlenim do klávesnice, schovam se za monitor a budu doufat, že nebudu vyvolaná (málem jsem napsala vyvoraná)... Zatim se mějte krásně.

Čau lidi,

ještě furt nejsem mrtvá, zdaleka ne. Přepadla mě během včerejška opět jedna velmi nepříjemná nálada. Grrr, to by mě zajímalo, kdy mě tahle záležitost přestane pronásledovat. Čím to, že kdykoli mě něco naštve, tak mi pak musí absolutně všechno tu věc připomínat? Asi budu dneska celej den trávit zíránim na koberec, to je docela nerizikový.

Jinak, kromě týhle temný chvilky byl včerejšek prostě klasická fajnová sobota. Strávila jsem půl odpoledne hledánim jednoho videa na Youtube. Nenašla jsem ho, samozřejmě. Ale našla jsem zas něco jinýho, u čeho jsem málem sletěla smíchy ze židle. Prostě jeden takovej pěknej cover jednoho nepěknýho songu od Lady Husy, co víc k tomu říct.

Poslední dobou se na netu nějak rozmohly tzv. "dívčí blogy". Právě jsem viděla třetí díl Zvědavýho dotazníku od Natalie Sadness... No, co k tomu říct, že. Prostě jen, že tyhle lidi nechápu. Ale neni to muj problém, ať si dělaj co chtěj...

Potřebuju od vás pomoct. Můj brácha má čtrnáctýho září narozeniny a já nemam ponětí, co bych mu měla dát. Vzpomněla jsem si na to až teď, když se mý vnímání času z prázdnin už celkem vrátilo do normálu. Nic z netu objednat nemůžu, to by se nestihlo. A kupovat bonboniéru? Vždyť to je přesně ten dárek typu "nevim co ti dát, tak jsem po ránu skákla do trafiky a vzala ti nějaký bonbóny, to jseš šťastnej, viď?".

Takže, zkuste si představit, že máte bratra, jemuž za dva dny bude třiadvacet. Cédéčka považuje za vyhozený prachy, když si je může vypálit a trička kapel ho taky nijak neberou (takže kupovat mu to, co bych chtěla já, nejde). CO MU SAKRA DÁT?!

Nějak mě od včerejška bolí v krku. Prosím prosím prosím, ať nejsem nemocná, ne teď! Brácha má školu až od dvacátýho září, tak od tý doby klidně nějakou tu chřipku, ale ne, dokud je furt doma! Ááá, to si ani nechci představovat, že bych tu několik dní tvrdla s nim v pokoji, bych se snad unudila k smrti. Pouštět bych si nic nemohla, hrát na kytaru ani piáno bych nemohla, ječet si tady nějakou úžasnou písničku už vůbec ne. A ten jeho novej byt, kterej se řeší už od února, ještě pořád jaksi (← že to slovo zní finsky?) neni.

Zejtra nejspíš píšem ze tří předmětů, nejspíš. Matika je jistá, u bižule a chemie nevim. Asi bych se na to měla podívat, ale lidi, mně se tak nechce! Obzvlášť na tu bižuli, jak já jí nenávidim.

Na úterý máme úkol z ájiny - napsat o sobě na A5. Ta anglina sama o sobě neni problém, ne pro mě. Jenže nevim, co mam žvencat. Hello, my name is blah blah, I attend grammar school in blah blah, I am blah years old, I like blah and hate blah. To bude originální jak Tokio Hotel. A stejně furt nevim, co napsat. Zas po mně bude půlka třídy chtít s tím úkolem poradit, přesně ta půlka třídy, co mě jinak pomlouvá za zádama a čumí na mě jak na vola. Ať si ten úkol strčej třeba do nosu, jejich věc. Ne moje.

ŽIVOTNĚ DŮLEŽITÉ PS: Jestli mi někdo jakkoli a kdekoli seženete video z Brutalu, kde Alexi po jedný (už nevim jaký) písničce do mikrofonu řekne "děkuju", budu vás do konce života uctívat jako veliký božstvo. Já to potřebujuuu!

Kdo by si povšiml toho zajímavého faktu, že dnešní nadpis článku je opět lehce prapodivný, ráda mu to vysvětlim. Opět mě nenapadlo nic pořádnýho, tak jsem poprosila bráchu, aby mi řekl první dvě slova, co ho napadnou. Kněz a kýbl. No proč ne...

Dneska jsem poprvý v tomhle školnim roce zabrousila do hudebky, když pominu zamluvení hodin prvního září. Jako vždycky jsem se dozvěděla, že ty hodiny, co jsem kvůli nim letěla okamžitě první den ze školy, abych si je zabrala, budu muset mít posunutý na pozdějš, protože se tam zas najednou nahrnuli nějaký dojíždějící cápkové, který maj čas zrovna jenom v tu dobu, kterou jsem si já už zamluvila, no není to zajímavý? Takže v pátek po škole tam budu takovejch dvacet minut tvrdnout a čumět do zdi, to je dokonalý, fakt.

Taky jsem se dozvěděla, že jako jedinej žák klavírního oddělení budu mít tejdně místo klasický třičtvrtě hodiny hodinu a čtvrt. Tak si řikam, že s těma dnešníma hudebníkama to jde asi z kopce, jestliže jsem tam nejlepší já, když doma prakticky necvičim. Jako jasně, ráda si za ten klavír sednu, ale místo toho, abych se nadřela tu podivnou polku od Smetany si prostě mnohem radši hodim nějakou metalovou píseň, no.

A pořád mě štve, že klavír jakožto jedinej nástroj nesmí mít na koncertech a přehrávkách noty. Jako by se to nemohlo přehodit s kytarou... Protože mezitímco na klavír čtu noty rychle a už si ani nepamatuju, kdy jsem musela něco nacvičovat levou a pravou zvlášť, tak na kytaře je hledam dost pomalu, ale zas si to rychlejš vtisknu do palice, u piána si to prostě nezapamatuju. Murphy, to je tvoje vina...

Jo a taky písničky dost rychle zapomínam... Už si ani nevzpomenu na melodii věcí, co jsem hrála v červnu na absolventskym koncertě. A z těch metalovejch umim celou snad jen In The Shadows, jinak spoustu všemožnejch úryvků.

No, mohla bych přestat furt žvástat o hudebce, co? Řekla bych něco ke škole, ale na to fakt nemam náladu. Stačí mi, že je mi každý ráno blbě od žaludku když myslim na to, že tam půjdu, natož se tady o tom teď rozepisovat. A to, že na laborky jsem zrovna s tou debilní půlkou třídy taky nezmiňovat. To se fakt těšim, jak tam všichni budou mít dvojice a já se zas budu muset k němu vtírat, abych mu mohla na ruku při svojí šikovnosti vylejt nějakou kyselinu. Ach jo.

Ve třídě měli některý lidi děsnej problém s tim, že jsem nešla na Dočesnou. Kdo to neví nebo si to nepamatuje z minula, je to taková dvoudenní akce se spoustou piva, atrakcí a kapel.

No tak jako co? Neměla jsem náladu tam lízt a ani nebylo s kym. Akorát brácha mě dotlačil k tomu na chvíli vytáhnout v noci paty z domu, jenže to jsem zas po chvíli letěla domů.

Byl tam ještě se dvěma svejma kamarádama a rozhodli se, že to bude hrozná prča, když mě budou nutit pít pivo. Že prej mám nejvyšší čas s tim začít, že jako správnej metalista přece musim bejt tvrdá holka a pít pivo a bla bla bla...

Dneska o mně kámoška zas řekla, že takovýho flegmouše jako já nikdy neviděla. Ale kdybyste mě zvočili, jak mě ty tři o Dočesnou naštvali, tak byste jí to asi nevěřili. Já nevim, proč se mě to až zas tak dotklo... Leze mi na nervy to, že on prostě nedokáže pochopit, že já nemam zapotřebí chlastat, kouřit ani podobný krávoviny proto, abych se cejtila jak frajerka největší. Leze mi na nervy, že nejsem schopná to vysvětlit a umim jen čumět jak puk. Leze mi na nervy, jak mi furt mele o tom, že metalisti musí bejt hrozný drsňáci a kdykoli vypadam smutně, vyjede na mě, že se chovam jak emo.

No, já se prostě vždycky dozvim věci...

Takže, v následujícím článku najdete diplom pro nový sbéčko (s mým oblíbencem :D) a fotku jednoho krásnýho childrenovskýho trika a jeho ne už tolik krásný majitelky (to jako mě). Momentálně se mi nechce psát žádný extramegagiga výkecy, možná se ještě ozvu večer.

Snad jen, že je neděle a mně to ani nevadí. Zejtra odpadá tělák, takže pohodička. Jo a jak jsem psala minule ten vysoce depresivní článek, tak přesně jak jsem říkala - po chvíli to zas přešlo. Teď už se mam klasicky znuděně... Furt se mi do hlavy snaží nacpat jedna velice naštvózní věc, ale já jí úspěšně vyhánim, vždyť už jsem se kvůli tomu vyvztekala dost, tak co to teď řešit...

Takže nejdřív ten diplom...

Nazdar.

Má nálada? Nanic. Netřeba v tom hledat nějakej smysl, protože za pět minut se zas budu cejtit úplně jinak, vždyť se znam.

Proč se v tento moment mam tak, jak se mam? Mám plný zuby všeho toho naivního optimismu okolo. Mám plný zuby řečnění o nebesích od lidí, který teprv stojí na první příčce žebříku velkýho dva metry, civí nahoru a stíní si oči před sluníčkem. Všechno je úžasný a všechno je v pohodě, to se bere jako samozřejmost. Mám chuť popadnout nově vyrobenou vázu, abych jí mohla rozbít. Mám chuť zatahovat záclony, abych neviděla hvězdy. Hvězdy, který svítí pro jiný lidi, než jsem já.

Slavík ve zlaté kleci, to jsem já... A oni kolem choděj, dívaj se, tahaj mě za křídla a občas mi hodí něco k jídlu, ale proč někde nevezme ten zlatej klíč a neosvobodí mě? Proč, když už je na dosah konec jednoho bludiště, objevuje se druhý?

A já mam vztek na všechny ty světýlka ve tmě, který normálně chytam do dlaně a schovávam si je, aby aspoň něco zářilo v těch temnejch časech, ale proč se mi zdá, že teď vyzařujou ještě větší temnotu?

Ječela bych, ale nebudu, nikdo by neslyšel ani neposlouchal. A mlčim, protože se bojim, že by přece jen poslouchal. Jsem časovaná bomba, nervózní a nenávistná, která slyší tikot, ale neví, kdy ta osudná vteřina výbuchu nastane. A netuší, jak moc by jí mrzelo vzít to všechno kolem s sebou.

A nikde žádný jezero, abych si mohla odříznout z nohy ten kámen a hodit ho na dno. Nikde bezvětří, aby mi vítr neodnášel pryč každý moje slovo.

Zas někdo zvoní, perkele. Dvakrát. A diví se, že neotvíram? Vždyť jsem se ptala, kdo tam je a zase ani slovo. Pak přijdou ostatní domů a klasicky mě seřvou, protože to byl někdo hrozně důležitej a já mu neotevřela.

Ani ten mocnej zachránce, co mě tahá z hořících domů, mi tentokrát nepomůže. Nechci jeho pomoc, protože mě ničí ještě víc. Nechci slyšet žádnej zvuk, ale ticho mě deprimuje. Nemůžu se rozhodnout, jestli dřív vidět vinu v ostatních nebo v sobě, i když vim, že jen jedna z těch možností je správně. Nechci si to připouštět, ale měla bych.

Což neni to jediný. Měla bys tohle, měla bys támhleto... Zeptat se mě, jestli chci? Jestli mě to zajímá? Ne, to by bylo moc. Očekává se, že půjdu po cestě, kterou staví a já si nemůžu vybudovat vlastní, protože jediný, z čeho můžu stavět, je nicota. Nicotu následovat zatim nebudu, i když na to jednou dojde.

Mělo to bejt veselý, měla jsem říct něco určitýho, měla bych se zmínit spíš o tom, že jsem si odpoledne na Dočesný koupila nádherný a dokonalý triko Childrenů s mym oblíbenym albem (Follow The Reaper) vepředu a těma borcema na fotce vzadu (možná se vyfotim a hodim to sem, haha). Měla bych se zmínit, že zejtra bude víkend, že se tu budu moct jen tak válet a nicnedělat. Měla bych, pcha, už zase.

Ano, právě přišli. A seřvali mě, že jsem neotevřela. Perkele, ať si u těch dveří hlídkujou sami. Nebaví mě to, fakt ne...

PS: Nehledat žádnej smysl, já už to zkoušela a rovnou říkám: NEOBJEVEN.