Mý osobní žvásty

Smile pretty for the debil

1. září 2011 v 19:01 | Hate
Tentokrát nadpis aspoň nějakym způsobem souvisí s článkem, protože to je přesně to, co po vás ve škole chtěj - usmívat se na všechny ty debily, na který byste nejradši vzali lopatu a přetáhli je přes ty prázdný palice.
Takže, co novýho?
Jsem pěkně NAS- namíchnutá. TAK DEBILNÍ ROZVRH JSEM V ŽIVOTĚ NEVIDĚLA! 36 hodin tejdně a taková koncentrace naprosto nepotřebnejch a debilních předmětů, to jeden prostě neviděl! Laborky, hudebka, tělák, ZSV dvakrát tejdně... PROČ?! PROČ TŘI ODPOLEDKY ZA SEBOU?! UÁÁÁ!
A jako by toho nebylo málo, kromě DEBILNÍHO rozvrhu nastalo i pár DEBILNÍCH změn.
Za prvé, změnili nám zástupce třídního. Původně jsme měli našeho matikáře, kterej si snad počítá i ve spaní a svuj drahej notýsek se známkama si tahá i na hajzl, ovšem teď jsme dostali našeho novýho učitele na bižuli, kterej... no... řekněme, že ztělesněná přísnost by před nim dala nohy na ramena. A kterej nás během svejch hodin zaručeně zavraždí a každej den nás nechá po škole. Bezva.
Za druhé, naše kmenová třída se přesunula z naší původní třídy do pavilonu, kterej se nalejzá mimo školní budovu a je tam větší kosa než ve zmrzlym finskym jezeře. A to jen proto, že deb- totiž, pan profesor Baroch, věrná pravá ruka našeho třídního, si už nějakou dobu dělal na naši třídu zálusk a prostě se tam MUSEL nacpat, mezitimco my budem tvrdnout v "učebně", kde nemáme ani jednu hodinu tejdně. Bezva, no.
Za třetí už nebudou normálně otevřený dveře do školy, ale vymyslel se jakejsi debilní kartičkovej systém, kterej spočívá v tom, že každej dostanu kartičku (kterou, vsaďte se, hned ten den ztratim), se kterou si pípne u jakýsi mašinky, aby ho to vůbec dostalo dovnitř. Prej je to dobrý k tomu, aby byl přehled, kdo je ve škole a kdo neni, ale od čeho je třídnice? A to si jako myslej, že si učitelé nevšimnou, když někdo bude celej den chybět? Je to pěkně na hlavu. Že naše škola nemá ani prachy na to, aby se tam mohlo v zimě topit nebo na podobně (b)anální záležitosti je jedno, hlavně, že na nějakej debilní systém, kterej tu nikdo nechce, peníze jsou!
Kromě školy mam ještě dvakrát tejdně klavír - a opět jsem schytala prodloužený hodiny, takže místo normálních 45 tam budu 70 minut tejdně. Navíc možná budem mít letos jako volitelnej předmět latinu, kam bych ráda šla, a ještě chci chodit na kroužek španělštiny a do budoucna (ale letos už asi ne) zvažuju ještě fráninu, jako by mi ájina s němčinou a finštinou nestačily. Budu z toho mít hlavu jak meloun, áá.
No, dost už pitomejch keců. Musim si jít připravit věci, protože jako snad jediná škola v Žatci (...dobře, dobře, tak lyceum na ekonomce prej taky) se budem učit už zejtra.
Bože, já to tam tak nenávidim.
...ale dá se říct, že mi to tam asi svym způsobem chybělo. Yes, asi jsem hodně velkej masochista...
PS: Vylepila jsem si dneska skříňku spoooustou obrázků Alexiho, plakátem z Brutalu, různejma nápisama a kouskama textů, se kterejma jsem se patlala barevnou tuší a všelijakejma dalšíma childrenofilníma ptákovinama. Muhaha.
BEWARE THE MAGOR!!

Excuse me, are you Axl Rose?

21. srpna 2011 v 19:32 | Hate
Chtělo by to změnit design. Nejenže chtělo, přímo mě to prosí. Klaani miluju, ale už tady tvrdnou zatraceně dlouho.
(EDIT o 3 hodiny později - taak, design změněn. Klaani miluju, ale Sinergy miluju víc ♥ )
Řeknu vám, jsem já to ale ztracená existence. Jako bych ani nežila v tomhle světě... No jo no, jsem velkej snílek (velkej snílek měřící metr padesát devět, ale všichni chápete, že tak to myšlený nebylo). Dřív se to projevovalo tim, že jsem pořád četla - a skoro samý fantasy. Teď už tolik nečtu, nějak mi k tomu chybí chuť, ale občas si přece jen nějakou tu papírovou kamarádku k ruce vezmu.
Teď se to projevuje tak, že jsem 25 hodin denně 8 dní v tejdnu MIMO.
Totálně mimo.
Když se ráno proberu, jsem myšlenkama na nějakym zázračně úžasnym místě, kde setrvávam ještě několik hodin, než vylezu z postele. Když z postele vylezu, většinou jdu buď
a) do školy - nedávam pozor, válim se na lavici a rozvíjim si svoje tisíce imaginárních světů
b) k počítači - zapnu ICQ a otevřu konverzaci se ségrou, kde vymejšlíme nějakou nadpozemsky úžasnou ptákovinu
Večer obvykle co nejdýl v kuse posloucham hudbu, což už je sám o sobě únik z reality, protože člověk nemusí při poslechu myslet na všechny ty blbosti, co ho sužujou (občas ho teda sužujou i tak, ale ne tolik). A když v noci lehnu do postele, zase už bloudim v myšlenkách kdesi daleko.
Já jsem se v tomhle světě neměla narodit, protože tu stejně nežiju, hehe.
Ale co, vždyť normální svět je jen pro lidi bez fantazie...
A hodim vám k tomu něco na poslech - a dívejte i na ten klip, je moc pěknej.

Brutal Ass(ault)

16. srpna 2011 v 17:42 | Hate
Čau lidi!
Tak jsem se šťastně navrátila z Brutalu a spolu se mnou první album Childrenů, hrníček Childrenů, trička Arch Enemy a Korpiklaani a dvanáct komářích štípanců.
U minulýho článku pár lidí psalo, že se těšej na fotky - musim vás zklamat, muj foťák odmítal sloužit, podařilo se mi vyfotit akorát tak jistou věc v našem stanu (o který se zmínim pak)... A myslim, že i kdyby fungoval, tak stejně těch fotek moc nebude. Fotit na koncertech mě nebaví, protože mi to akorát narušuje zážitek, stejně toho jsou pak na internetu haldy a jako vzpomínku to nepotřebuju; stačí mi vědět, že jsem tam byla.

Když nechám nůžky tančit po papíře, nezůstanou ani slova

8. srpna 2011 v 17:02 | Hate
Zdravim, osoby.
Netvrdim, že už se sem vracim, netvrdim, že ne. Jsem líný prase, kterýmu dělá děsnej problém sesmolit jednou za čas pár vět, no. Teď jsem ale dostala chuť psát, tak píšu.
Co mě k tomu přimělo? Na blogování je jedna věc krásná - člověk se tu může vykecávat do aleluja a nikdo na něj nečumí jak na blázna, narozdíl od reálu. A vždycky se najde někdo s podobnejma názorama. Narozdíl od reálu.
Takže, co u mě novýho? Za dva dny odjíždim na Brutal. Určitě bych se tam i těšila, nebejt toho, že teď nemam náladu se na nic těšit. Ani s nikym mluvit. Nemam náladu s nikym mluvit, ale zároveň nemam náladu mlčet. Vždycky jsem milovala svuj klid, nejradši ze všeho jsem byla doma a měla jsem radost z toho, že mě nikdo neotravuje. A teď? Teď bych byla tak ráda, kdy mě někdo otravoval... Kdybych za to aspoň někomu stála. Už mě to věčný válení se doma štve. Jenže pořád lepší bejt sama doma jen se svejma myšlenkama než někde poletovat s lidma, se kterejma si nerozumim. Předminulý prázdniny (nebo kdy to bylo, všechno mi to splývá) jsem věčně lítala ven se svejma spolužačkama, ale... paradoxně jsem se cejtila ještě osamělejší než jindy. Nikdy jsem se mezi nima necejtila fakt dobře, nikdy mi tak úplně nerozuměly a ani já jim. A i když to byly fajn pohodový holky, žádný namyšlený krávy, prostě mě nebavilo s nima bejt, jen jsem z toho pak vždycky měla blbej pocit, když jsem s nima někam šla.
Vždycky jsem měla pár lidí, na kterejch mi záleželo, pár lidí, kvůli kterejm jakoby svět měl smysl. Jenže oni všichni postupně odcházej, mizí z mýho života. Bylo by fajn, kdyby takhle jednoduše i odešli z mýho srdce, ale to jaksi bohužel nejde.
Ani jim to, že odcházej, nemůžu vyčítat. Neni to tak, že by se na mě vyflákli, když je potřebuju. To dělali všichni vždycky (dobře, tak skoro všichni), s tim už jsem se celkem smířila, že jsem všem dobrá akorát když po mně něco chtěj.
Jde o to, jak se všichni děsně mění. Z lidí, se kterejma bych prokecala celej den a pořád bysme se měli o čem bavit, z lidí, který pro mě byli všim, se stávaj jakýsi nezřetelný stíny ve tmě. Je to jako by pro mě už byli mrtví, protože ty, který jsem měla ráda, už to nejsou.
Sakra, vy si o mně fakt podle těch keců musíte myslet, že mam nějakou duševní poruchu nebo co :D Ono to vypadá, že jsem furt zdeprimovaná, ale neni to tak... Nemam pořád blbý nálady, ale když už je mam, prostě mě většinou chytne psavá, no. Vsaďte se, že na tom Brutalu budu roztlemená jako bych byla na drogách. Jenom teď moc veselá nejsem, protože mě mrzí jedna věc, která teda už se děje poměrně dlouho, ale až teď mi to tak nějak dochází... A zas si to i spojuju s jinejma věcma, takže o to je to horší.
Divíte se, že nemam cizojazyčnej nadpis? Ha! Ono to původně pochází z jednoho finskýho textu a ta věta se mi líbila, tak jsem si ji sem musela hodit, ale zas finsky by tomu skoro nikdo nerozuměl. O ty prázdniny se hrozně nudim, takže tady vyvádim všelijaký ptákoviny, jako že si tu čmáram nepříliš přesný podobizny mejch drahejch muzikantů, občas zase čtu knížky, překládam nějaký texty od Indicy a hlavně - POŘÁD NĚCO POSLOUCHAM.
Nebejt mýho drahýho Metalu, tak už mi asi hrabe.
Eh, moment - mně hrabe i tak. Fajn, zapomeňte na to.

Let The Knife Do The Talking

4. března 2011 v 14:45 | Hate
Ááá, ten novej editor na blogu je nějakej divnej... O co, že mi to tu začne dělat nějaký ptákoviny...
No nic. Takže, co u mě novýho? Zmínila bych tři věci (možná mě toho napadne víc, ale musíte taky ten muj mozek, trápenej kecama našeho třídního, omluvit, že mu trochu dýl trvá než se rozehřeje):
1) Muj palec. Minulý pondělí při těláku jsme hráli vybiku, mně se podařilo jaksi blbě chytnout míč a narazila jsem si palec. Dali mi ortézu a budu jí muset mít ještě aspoň dva tejdny. Mam z toho fakt děsnou radost. Na klavír hrát nemůžu, na kytaru hrát nemůžu, psát musim levou. Sranda, že?
2) JE MI BLBĚ. Bolí mě břicho, furt je mi děsná kosa a ani chrápat jsem nemohla. Prostě ležim v posteli a pět hodin čumim na strop. Nebo teda spíš čumim do tmy, výsledek je každopádně stejnej. Kdybych si nevzala prášek, asi bych neusnula vůbec. A dneska to bude to samý, protože ono když člověk jen tak leží a nic nedělá a je mu přitom blbě, tak si furt opakuje, jak hrozně blbě mu je a že neusne. Popřípadě si ještě může opakovat všelijaký další ptákoviny, kvůli kterejm nemůže chrápat... Já už před spanim přemejšlela snad o všem, o čem se přemejšlet dá.
3) Olympiáda z ájiny... Byla jsem na okresnim kole. Měla jsem nejvíc bodů a všichni učitelé se tam prej shodli, že jsem byla nejlepší, ale protože porota byla z Loun a neunesli by, kdyby postoupil někdo ze Žatce, připsali navíc body nějakýmu týpkovi tam od nich, takže jsem byla druhá. To mě tak krásně nasralo...
Jinak, jsem teď furt nějaká rozladěná, jak stará kytara. Všechno je divný.
No nic... Nevim, co bych tak dál mohla psát. Snad radši nic, nebudu vás těma debilníma výlevama zatěžovat...
Mějte se.

Včelí medvídci a Mikeš? Rasisti nejhrubšího zrna!

14. února 2011 v 17:24 | Hate
Tak původně jsem vám sem chtěla napsat nějaký hrozně ťuťu ňuňu valentský přání na styl toho, jak mocinky se máte mít všichni rádi, ale když jsem spatřila téma tejdne, řekla jsem si, že taky jednou udělam výjimku a něco napíšu na něj.
Takže, co k rasismu? Přece jen jsem Češka a asi by nebylo na škodu řešit to, jak to vypadá u nás.
Nebudem si nic nalhavát, všichni víme, jak to je. Jestli tu funguje nějakej rasismus, jsou to černý proti bílejm, ne naopak. Když se cikán chová jak rasista, nikdo to radši neřeší z následujících důvodů
a) nechce dostat přes držku
b) nechce bejt nazývanej rasistou (ach ta ironie)
Ovšem když je to naopak, to je hrůza! Že se cikáni flákaj po ulicích a někoho si z nudy zmlátěj, to je pohoda. Děje se to pořád a nikdo to neřeší z výše zmiňovanejch důvodů. Když se ale jednou za čas, a to se stává MNOHEM míň často, stane, že bílej (nebo pro mě za mě modrej) poupraví černýmu ciferník, ať už z jakýhokoli důvodu, už ho ženou soudy a je nahranej. Ne, že bych se chtěla takovejch lidí zastávat, to ani náhodou.
Proč ale každej ví o kauze s Natálkou a nikdo neví o těch dětech, co cikáni umlátili málem k smrti? Malý Natálky je mi samozřejmě líto, nikomu nic neudělala, ale tohle je na hlavu. Ty pachatelé netušili, že v tom baráku někdo je, protože páni cikáni ani neměli povolení tam bydlet - kdyby dělali, co měli a nekradli jak straky, nemuselo se tohle vůbec stát.
Cikáni sami sebe se zastávaj, jak jim sice nezáleží na škole, ale záleží jim na sobě navzájem a děsně se milujou. Jojo, to člověk vidí, jak z nich ta láska vyloženě prýští, když na vlastní malý děti řvou a nadávaj jak ožralej dlaždic, kterýmu šlápli na nohu a jak se i mezi svejma vrstevníkama chovaj všelijak jen ne jako slušný lidi.
A to, že jim nezáleží na vzdělání? No jo, proč by taky mělo, když nemusej makat? Tohle neni už zas tolik o cikánech jako i o tom našem debilním systému, kterej hnědočechům dovoluje dělat prd a válet si šunky doma. Co by se po tom měli učit, hm? K čemu by jim to bylo, když jim k životu stačí se flákat a občas si zajít pro dávky?
Připomíná mi to kousek jednoho textu od Xaviera Baumaxy: "Jako na potvoru potkal jsem Julu,
šel si pro podporu, taky tam pudu, nebudu makat a tyhlety věci, sedíme doma a děláme děti". 
Myslim, že výstižný je to dost.
Každou chvíli se na nás, na Čechy, řítí ze všech stran nějaký kecy ohledně toho, jaký jsme rasisti, zejména od Amíků. Ano, od těch bychom si to měli brát k srdci přednostně a vzít si příklad z toho, jak se oni vždycky chovali k indiánům a černochům, co?
Nechápu, co si dovolujou na nás otvírat hubu ohledně rasismu. Ať si tu zkusej žít a uvidíme, jak s našima nepřizpůsobivejma spoluobčanama budou vycházet, hm?
A jestliže jsou Češi takoví rasisti, jaktože si zasedli zrovna jen na ty chudáčky cikány? Proč tu třeba Vietnamci nikomu nevadí? To jsme si jako postavili zástupce etnickejch menšin do řady a nechali je tahat sirky, aby se zjistilo, komu budeme nadávat? To snad ne.
Já žiju v Ústeckym kraji, kde máme cikánů hodně. V životě by mě nenapadlo jít za tmy sama ven, protože bych se bála jich. Ometaj se na tu každym rohu.
A i tam, kde jich je míň, z nich lidi maj strach. Vždyť si vemte, jaký ptákoviny se furt řešej u soudů. Rasismus ve včelích medvídcích? Rasista Mikeš? Když už je rasismus to, že ho cikáni brali do pytle a to, že si včelí medvídci zpívali o bílý, proč neni rovnou rasismus to, že je Mikeš černej? Vždyť to je jasný upřednostňovaný černý! Nebo to, že maj včely zrovna černý pruhy? Jak to ten nahoře jen mohl dopustit, no hrůza, to je ale rasista!
No a kdybysme vzali hudební scénu, to by jich teprv bylo. Třeba Nightwish, co si to vůbec dovolujou mít písničku s názvem White Night Fantasy? Nebo Bílá Vdova od Wohnoutů? Co Black Sabbath, Black Label Society? Black Waltz od Kalmah?
Tohle má prostě jediný řešení - když už nás cikáni nemaj tak rádi, ať si koupěj nějaký pořádný soustroví, tam se můžou usídlit, vytvořit si vlastní stát a dát nám pokoj. A všichni budem spokojený.
(Hlavně teda my, protože oni si to tam za chvíli rozflákaj, ale nevadí).
PS: Pojmem "cikán" v tomhle článku jsou označováni jen ty Romové, co nic nedělaj a žijou z platů ostatních lidí. Těch slušnejch, co studujou, maj práci a nedělaj problémy, se to netýká...

Und die Vögel singen nicht mehr

1. února 2011 v 18:01 | Hate
Zdravím všechny čtenáře, kamarády, příbuzný, nepříbuzný, známý, neznámý, blbý, chytrý a vůbec. Přece jen, nesmim nikoho diskriminovat, všichni maj právo na stejnej srdečnej pozdrav. Kromě pár výjimek:

a) vypatlaný kebule s mozkem velikosti rozštěpenýho atomu, který se vás i přes svuj nešťastnej handicap pořád snaží přesvědčit, že blbci jste tady vy
b) inteligentní kebule, který žádnej handicap nemaj, ale jsou nafoukaný jak horkovzdušnej balón, až se člověk bojí, aby neodlítli, a taky se vás snažej přesvědčit, že jste idioti
c) lidi, co se opovážili urážet mi Alexiho, popřípadě jiného člena jeho kapely nebo kapely jeho kamaráda Tuomase
d) masoví vrazi
e) další zrůdy (myšleno zrůdy jako pitomci; pokud vám třeba z prostředku čela trčí roh, je mi to upřímně jedno)

Tak. Dnešní nadpis je německy. Při jeho pracném vymýšlení jsem si vzpomněla na drahou Maglaiz, jak mi tu vzdychala nad tím, jak je všude angličtina, tak jsem si zas jednou dala titulek v jazyce našich sousedů. Jo když už jsme u tý němčiny, postoupila jsem do okresního kola... Což se mi jakymsi záhadnym způsobem podařilo i v klavírní soutěži, o který vim, že se koná sedumnáctýho ve čtvrtek, ovšem problémem je, že u němčiny si datum nepamatuju, ale mám pocit, že to je v ten samej den. Nejsem si teda jistá, ale nedivila bych se, že jo. Jediný dvě soutěže, kterejch se momentálně účastim zrovna v ten jeden společnej den.
To by byla druhá takováhle náhoda za rok... Řikala jsem si, že bych letos jela se školou do Anglie, i učitel mi řikal, že bych tam měla jet... No a co se nedozvim? Jede se tam 26. - 30. dubna. Já NIKDY nikam nejezdim, furt dřepim doma na zadku. Jediný, kam jsem se chystala, byl koncert Childrenů a ten se kona ZROVNA během toho výletu, takže pápá, Anglie. Radši jednou na Childreny než třeba devětkrát do Londýna.
Včera se dávaly vysvědčení... Mam šest dvojek. Moje zatim nejhorší, ale vyznamenání ještě furt mam, takže mě doma nikdo nezabil. Kecy teda samozřejmě byly, že mam zabrat a na konci roku mít maximálně čtyři... Bla bla, kašlu na to. Učit se mě jen tak nedonutěj.
Potkala jsem v jídelně jednu holku, co k nám dřív chodila a skoro propadala. Teď je na klasický základce a má čtyři dvojky - lepší vysvědčení než já. Tse.
Jestli budu ještě příští rok chtít chodit na kytaru, připomeňte mi někdo, že si jí nemam dávat hned po škole. Vzhledem k tomu, že letos máme ten úterek takovej proměnlivej, takže každej druhej tejden máme o dvě hodiny víc, si ani nestíham skočit domů pro Eddieho (mou kytaru, kdyby vám to někomu uniklo) a musim hrát na ten prapodivnej žlutobílej křáp, co je k dispozici na půjčení. Jo a taky budu muset někdy v blízký době zajet do Práglu pro nový trsátko, protože malý jsem měla dvě; jedno se mi záhadně ztratilo a druhý se mi rozlomilo na dva kusy. Svojí schopnost hrát s velkejma popíšu asi tak, že zásadně radši hraju tou jednou malou zlomenou půlkou než abych musela hmátnout po normálnim, protože s tim se prostě hrát nedá.
Achjo, proč já jen musim bejt tak chudá?! Chci si koupit balík s novym cédéčkem Childrenů, DVD a knížkou v jednom, jenže stojí 36 euro a já když si svoje penízky přepočítam, tak mam přibližně 27. A nevidim to moc reálně, že by naši byli odvařený z toho, aby mi museli přidávat a ještě navíc i na poštovný. Asi začnu krást.
No nic, to je ode mě dneska tak nějak všecko. Jen teda ještě písničku na závěr:

Are You Dead? Not Yet...

27. ledna 2011 v 13:16 | Hate
I když to tak poslední dobou nejspíš mohlo vypadat, stále ještě nekypřim půdu pod kytkama a snad teď zas začnu psát víc.
Takže, ještě jsem nepsala, co jsem dostala k Vánocům, mám ten pocit.
Začnu třeba mpčtyřkou... Krásná, kvalitní s bezva zvukem, pojmenovala jsem jí Perkele. Nádherný jméno, což? A pak mi někdo tvrďte, že nejsem šílenej finofil...
Další věcí byla Century Child od NW, i se všema bonusama, takže krásný.
To jsem vypíchla tak ty dvě nejdůležitější věci, ono toho samozřejmě bylo hodně, ale teď se těžko můžu soustředit, když mi tu do toho někdo furt mluví... No jo, jsem na infuli, no :D
...tak, už mam hotovou prezentaci. Je to na shit, my děláme každou hodinu novou prezentaci a druhá půlka se tam fláká s jednou za půl roku. Navíc my je musíme dělat ve skupinách, dneska zrovna po čtyřech, takže stačí, když do skupiny dostanete jednoho člověka, co se neumí vyjadřovat a opakuje slova a je zhoršená známka pro všechny. A pak si máma stěžuje, že ta dvojka z infule je zbytečná...
Téma tejdne sebevražda? Jé, to bude žvástů od rádoby emařů! Opustila mě, nemůžu bez ní žít... Byli jsme spolu celý dva tejdny, bez ní nemá nic cenu... Jdu se radši zabít!
A jak poslední dobou trávim čas? Furt sedim u kompu. Skoro až si začínam řikat, že to neni tak úplně dobrý, ale tak co mam sakra dělat jinýho?! Já bych ráda lezla ven s kámošema, kdyby to v okolí nebyl samej neskutečnej idiot. Kdežto na netu je spousta lidí který idioti nejsou. Je teda celkem logický, kde trávim čas...
Mně se tady v tom zapadákově vždycky líbilo, víceméně. Tak je to tady pěkný město, obyvatelé už jsou ovšem jiná věc, ať už jde o přehršel (to je krásný slovo, přehršel :D) jistýho etnika, který nemusim snad nikomu blíž představovat anebo jednoduše o klasický prototypy vygumovanejch palic, se kterejma než aby člověk vedl rozhovor, tak radši sáhne po laně a odhodlaně kráčí k nejbližšímu lesu.
Nedávno jsme byli v divadle na Romeovi a Julii. Romea hrálo takový to pako z Comebacku jménem Lexa. Rozhodně zajímavý, když před váma stojí ten známej obličej z telky, akorát místo svejch klasickejch tlemů se tváří nesmírně zdeprimovaně, nahlas přemejšlí nad tim jak se otráví a přitom čumí přímo na vás.
Chovali jsme se v tom divadle ne zrovna slušně. Teda až na mě, samozřejmě, já jsem zářná výjimka. Měli jsme tam ovšem i takový individua, co si v prvních řadách klikali na mobilu, jedna spolužačka chrochtala a několik se jich smálo, když tam umíraly postavy. No, fakt prča.
O hodinu s třídnim jsme byli krásně seřváni, klasicky i ti, co neudělali nic. Třeba jedna holka, která je docela dost průserářka - tu už seřval víceméně automaticky, přestože byla v klidu.
Dneska nám sděloval třídní známky z chování, mezi nima přibližně šest dvojek, dvě ředitelský důtky a ještě několik třídních. Zajímalo by mě, kolik z nich vzniklo takovym tim způsobem "já to přece viděl, že kecala, seděl jsem přece kdesi daleko na balkóně, jsem neomylnej a to je jedno, že to neslyšel nikdo jinej, ani kdokoli ze třídy, kdo seděl hned vedle ní, protože jste všichni debílkové bez práva na vlastní názor a bez práva na to, mít pravdu, z toho důvodu, že jí mam já, i když nic z toho, co jsem viděl a slyšel, se vlastně nestalo díky tomu, že mam nejspíš nějaký záhadný halucinace".
Mam dneska klavírní soutěž. Sice jen školní kolo, ale stejně vim, že budu mít trému a zdělam to. To je úplně normální, já si to pár minut před přehrávkou zahraju krásně a bez chyby, vlezu tam a už se mi klepou ruce a pletou prsty. A ty přehrávky se ještě daj, protože skoro vždycky hraju až poslední a vim, že ty lidi tam tomu stejně nerozuměj a hlavně jsou natěšený, až už konečně budou moc vstát a hurá domů.
Když naproti vám ale sedí bejvalá ředitelka školy s výrazem typu "mam v krku kilo citrónů", z jejíž třídy slyšíte pravidelně seřvávání ubohejch školáků za to, že z blbýho úhlu zmáčkli klávesu a která se po každý chybě div nechytá za hlavu, tak to neni nic moc. Navíc mě děsně štve ten novej klavír, co máme v sále - pěkně blbě se to mačká. No, fakt už se tam příšerně těšim...
Bohové, už aby byl duben... Ten mě drží při životě. Jen si vzpomenu na Brutal a na to Alexiho nádherný "děkuju" a je mi hned líp :D Jojo, jsem magor. To mi nikdo nevezme...
Nedávno jsem četla jakousi recenzi na nový album v němčině, kde jsem se mimo jiný dozvěděla, že Pussyfoot Miss Suicide má znít jako metalcore a maj tam bejt takový ty breakdowny (nevim, jak to říct česky). TO NÉÉÉ! Bodomáci přece nejsou žádnej blbej metalcore!
...jaká je šance, že byl ten recenzent naprosto hluchej?

Nejdražší Ježíšku...

14. prosince 2010 v 18:29 | Hate
Tady Hate. No pamatuješ si na mě, ne? To milý, hodný, inteligentní dítě, u kterýho ses minule jen tak vyfláknul na tradici a nedal mu pod stromeček ponožky.
Takže, ano, to by mohlo bejt to první přání - ponožky. Bez těch nejsou Vánoce to pravý ořechový.
A co dál? Nejdřív bych Ti mohla vyjmenovat všechny ty materialistký věci, abych se pak mohla zaměřit na ty úžasně povznesený duchovní žvásty.
Tedy, materialistická záležitost číslo jedna je cédéčko. U tohohle bodu Tě můžu potěšit tím, že se nemusíš obtěžovat s jeho obstaráváním, protože jsme tě zastoupily já a máma a z pražského Bontonlandu zmizelo jedno album jménem Century Child od Nightwish.
Materialistická záležitost číslo dvě je tričko nějaký kapely. To si, popravdě, nemyslím, že pod stromkem najdu, když si představím zděšení maminky nad cenami. Stále ve mně ale zůstává naděje, že Ty se vysokých cen jen tak nezalekneš.
Třetí věcí je knížka. Autor jasnej - Terry Pratchett. Titul už si vyber, co se Ti bude líbit nejvíc (Otec Prasátek by se Ti možná líbit mohl, ten má přece jen vánoční tématiku).
Čtvrtá věc je deníček. Tenhle už mi pomalu končí. Podmínka - bez linek. A zámeček by se hodil, děkuji.
Pátou věcí je mpčtyřka. Scotty, ta moje rozflákaná postarší věcička s problémovym joystickem a bůhvíčim ještě pošramocenym přece jen už neslouží tak, jako sloužíval dřív. A moje stará Margolotta už ani neni schopná se zapnout.
Takže, ze sféry sobeckého materialisty je to vše. No, samozřejmě je mnohem víc věcí, ze kterejch bych měla radost, ale tohle jsou tak ty hlavní, co mě napadaj. Jedna věcička od sobeckýho šílence - aby se to v dubnu vydařilo. Řekla jsem si, že o tom nemusim nutně klábosit v každym článku, tak už to dál rozvádět nebudu.
No, a teď ty úžasně přejícný přání.
Vám všem (i Tobě, Ježíšku, i když to bude těžký, když máš tolik práce...) přeju krásný Vánoce plný klidu, pokoje, lásky, bla bla bla a samozřejmě krásnejch naducanejch balíků s obrovskejma mašlema a ještě krásnějším obsahem. To by bylo za prvý.
Za druhý si přeju, aby jistejm skupinám lidí došlo, že na světě nejsou sami, že nejsou o nic víc než ostatní a že občas by nevadilo se chovat jako o něco menší namajákšplouchové, i když samozřejmě, úplně to asi popřít nejde. Nebudu jmenovat, všichni si dosaďte toho, kdo tam sedí vám.
Za třetí si přeju, aby se nikdo nezavraždil na tom náledí tam venku, popřípadě aby mu život nebyl odebrán hromadou sněhu a rampouchů zlovolně se hrnoucích ze střech. Už tak, že jsem po cestě ze zahrady domů objevila jedno ubohý autíčko, jemuž hromada sněhu zničila přední sklo. Zlej, moc zlej sníh, to se dělá?! Bejt v Americe, už ho majitel auta žaluje a vysoudí na něm majlant.
Za čtvrtý si přeju, aby tolik skvělejch a talentovanejch lidí neumíralo v tak mladym věku, protože si to nezasloužej. A pokud přece jen, ať už se maj tam nahoře líp než tady.
Za pátý by byl světovej mír, ale protože ten nebude, ani kdybych skákala po hlavě a do toho pletla čepice a jódlovala, budu si přát aspoň to, aby tahle velká zelenomodrá koule byla aspoň o něco lepšim místem než je teď.
A teď to shrnu do tří slov - Veselý Vánoce, lidi...

Hear my apology: FUCK YOU!

11. prosince 2010 v 10:57 | Hate
Nazdar.
Anteeksi, dneska ze sebe fakt nic chytrýho nedostanu.
Bohové, přijde mi, že poslední dobou všem jde jen o to mě srát. Vytahovat se, srát mě, vytahovat se, srát mě, furt dokola.
Můj bratr dnes jede do Německa na Thrashfest. Můj bratr. Na Thrashfest. Vždyť to je logický jak potkat housenku, která čte Shakespeare, perkele!
On nejenže jede na Thrashfest, když má věčně nějaký kecy na Metal, ale navíc se přes známý dostane i do backstage. A ještě mi dneska řikal, jak se vždycky na koncertech nudí.
Takže, znova. Mýho bratra cokoli tvrdší než Rammstein v podstatě nezajímá a přitom jede na Thrashfest. BOHOVÉ, JAK JÁ BYCH TAM JELA! Haha, ne, že bych vůbec doufala, že by mě třeba vzal s sebou... Vždyť to ani nemá cenu. Věčně slyšim o tom, jak starší sourozenci svý mladší berou na všelijaký akce, ale tomu mýmu je to naprosto u prdele, protože já ho akorát tak obtěžuju. Nebere mě s sebou NIKAM, kam bych fakt chtěla a ještě má nějaký kecy na to, že jedu na Childreny, když JEHO takový věci naprosto neberou! Přesně proto jsem se mu nezmiňovala o Brutale! A teď na mě ohledně toho zasranýho Thrashfestu bude vytahovat něco ve stylu, že bych stejně nevydržela bejt jeden den na nohách... Ha, ha. Ne takový to veselý haha, ani takový to posměšný haha, prostě jen takový to znuděný haha, kdy vám nepřijde totálně nic k smíchu.
Měl mě vidět na tom Brutale, fakt. To jsme byly na nohách TŘI dny a že by mi to vadilo? Ne, byly to ty nejlepší podělaný dny mýho života. A že bych se tam nudila? Ty vole, to by se nedalo říct ani jako blbej vtip. Všecko mě bolelo, ale bylo mi to fuk a narozdíl od něj by mě ani NENAPADLO se na koncertě nudit! Ani na Dětech, ani na Hypocrisy, ani na Ensících ani jinde, všecko to bylo DOKONALÝ a NUDA je to naprosto poslední slovo, který bych použila! Vždyť i Hypocrisy, který měli naprosto příšernej zvuk (aspoň teda tam, kde jsem stála) a i muj oblíbenej song od nich jsem v tom dunění poznala stěží, i Hypocrisy mě nenudili ani vteřinu!
A vůbec, celkem by mě zajímalo, co bude bratr na tom festu dělat. Už ho vidim, jak tam mezi všema těma lidma stojí jak ypsilon a královsky se nudí.
Ne, že on by byl jedinej, koho bych přetáhla lopatou, ale tohle mě poslední dobou nasralo tak nejvíc. Hm, už bych si měla začít zvykat... Skoro všechny věci, který chci a přeju si, se dějou někomu koho znam a povětšinou je to těm lidem skoro JEDNO, jen to berou tak, že život jde a co se děje, děje se, no.
Jednou fakt zajdu do kočárkárny pro tu kosu a...

Tätä lääkettä saa vain lääkärin määräyksestä.

29. listopadu 2010 v 19:52 | Hate
Čau lidíí!
Dnes mi byl darován dárek k Vánocům. Na mysli některých přemýšlivějších jedinců by možná mohl vyvstat dotaz, jaktože jsem dostala dárek k Vánocům na konci listopadu, když jsou v prosinci. No asi takhle - v září jsem měla narozky a Dyamirity mi objednala jakejsi dárek, kterej furt ne a ne přijít, takže mi místo toho zatim dala ten, co měl bejt až na Vánoce.
A hádejte, co je oním dárkem, hm? Finská konverzace! A zrovna nedávno jsem si zas řikala, jak se na netu blbě sháněj slovíčka :D Některý ty věty jsou tam fakt vtipný, už se úplně vidim, jak lítam po Helsinkách, odchytávam Finy, oznamuju jim, že mi rupnul pásek na sandálích a ptam se, jestli maj u nich na škole sexuální výchovu...
Téma týdne oblíbená kniha? Na to bych i něco stvořit mohla, pokud nebudu moc líná. Což asi budu. Nebo taky ne. No uvidí se...
Představte si, bráchovi se nelíběj Korpiklaani! Teď jsem si je tu pouštěla a on mlel něco ve smyslu, jak to zní debilně, prvoplánovitě a finština se mu taky nějak nezdá. Vedä vittun päähäs ja jos haluat, voit sen myös haista, rakas veli! A teď se mi sem opět nastěhoval, furt do mě šťouchá a má kecy. Ááááááárgh...
Nevim jak u vás, ale tady je kosa, za kterou by se ani Reaper nestyděl... A všude spousta sněhu. Sníh je fajn, ale mam děsně slabý kozačky, takže jsem myslela, že mi odpadnou palce.
Jedli jste někdy avokádo? Ne? Ani nezkoušejte, je to pěkně hnusný.
Aah, už nevim, co říct. Tak sem jen ještě hodim nějakej song a zmiznu...

Niemand gab mir einen Namen

20. listopadu 2010 v 18:22 | Hate
Terve, lidi!
Já jsem hrozně línej člověk. To už víte. Moc se vám za to omlouvam - pokud jsem sem něco poslední dobou zveřejňovala, byly to obvykle takový ty vycpávkový kratší články, tak aspoň dneska zkusim zplodit něco delšího. Taky se moc omlouvam, že jsem kromě psaní k sobě byla i poněkud líná komentovat, ale zase se (snad) vracim do formy :D
Takže, základní dotaz... Jak že se mi to vlastně daří? No, zhruba asi skvěle :-) Myslim, že důvod tu nemusim nijak zvlášť rozpitvávat. Ano, nemusim, ale stejně to udělam, protože mě to baví :D Childreni přijedou, jooo :D A berou si s sebou Ensiferum, joo :D Jen by mě zajímalo, kdy mi přijde lístek... Jestli to bude tak pomalý jako s lístkem na Brutal, tak snad spácham downfall z okna... Vzpomínáte, jak jsem vyčkávala na onen lístek na Brutal a věčně tu nadávala Český poště a nakonec to bylo tak, že to přišlo pozdě jen proto, že Shindymu se nějak nechtělo odesílat a asi třikrát to odložil? Doufam, že tentokrát to nebude nic podobnýho...
Mohla jsem říct bráchovi, aby mi ten lístek na Childreny vyzvednul v Praze, no ale přece jen ho znam - byl by zas ochota sama, obzvlášť, když se jedná o ty, dle jeho názoru, uřvaný kraviny. On jak slyší v muzice někoho řvát, hned se tomu směje :D A připomíná mi to, jak jsem se smála já, když to zkoušel napodobovat a brutálně se rozkašlal, haha :D
Takže, aby tohle nebyl další z těch ááááájátakmilujubodomáky článků, zkusim (aspoň na chvíli :D) odvést téma jinam. Nedávno byl rodičák, na čtvrtletí jsem měla třikrát dva mínus. To neni tak zlý, že? Chm, a teď to vysvětlujte u mě doma, kde se akorát nadávalo, že se mam víc učit. Na to kašlu. Žádnej šprt nejsem, jsem jen přirozeně inteligentní člověk, takže co si pamatuju z hodin, to si prostě pamatuju. A navíc jsem teď dostala jedničku z matiky, zemáku a bižule - ze tří předmětů hrůzy. Z matiky zas máme novou látku a já jsem se duchapřítomně nechala vyvolat, dokud je to lehký. V bižuli to mam tenhle rok překvapivě dobrý a zemák? To byla ze zadku klika, fakt. Berem Kanadu, máme k ní miliardu věcí, já se naučila jen provincie, teritoria a jejich hlavní města, plus jsem si z textu zapamatovala, že v Centrální oblasti se pěstuje obilí. A vzhledem k tomu, že jsem měla na mapě ukázat provincie, teritoria, jejich hlavní města a ještě jsem byla tázána, co se pěstuje v centru, dopadlo to nad očekávání :D
K tomu nadpisu - je to z písně Mutter od Rammsteinů. Jedna z mejch oblíbenejch od nich. Ono to může vypadat, jako že je už neposloucham, ani o nich nemluvim nebo tak... Ale faktem je, že jsou moje srdcová záležitost a rvu si vlasy, že jsem na ně s bráchou nejela...
Dlouho jsem si od nich nic nepouštěla, až někdy před cca dvěma tejdnama jsem si na ně vzpomněla a Tillova zvučná němčina se mi opět rozezněla pokojem, jako kdysi (rovná se někdy od mejch osmi do dvanácti let). Áááách, to byly časy, kdy jsem ještě nebyla na týhle debilní škole...
Jak jsem si dneska třídila svojí složku obrázků, spatřila jsem tam jednoho člověka s potetovanejma rukama (k tomu se snad blíž vyjadřovat nemusim) a tak mě napadlo... Co si vlastně myslíte o tetování? Já nechápu, proč proti nim má spousta lidí takovejch předsudků? Mně se líběj, pokud to neni vyloženě krávovina beze smyslu, která ještě navíc vypadá jak pěst na oko. Možná si nějaký časem nechám udělat, ale ani náhodou ne kvůli tomu, že bych si řekla: "Jééé, tetování, to je kchůůůl, musim si prostě nechat nějaký udělat", pátrala pak na netu až bych našla nějakej obrázek, co by se mi líbil, a nechala bych si s nim počmárat záda, to jako fakt ne. Zamlouvala by se mi kéra na ruce (na rameni nebo u zápěstí), ale žádná lebka, křídla, motejl, nesmyslnej ornament nebo tak. Jedině něco, co by pro mě mělo význam, symbol něčeho pro mě důležitýho. Nejvíc se mi líbí myšlenka nějakýho menšího, zdobnýho nápisu.
Slyšela jsem třeba nějaký názory, že tetování je něco jako "ozačení toho, že je člověk debil" nebo ještě takový, že holky s tetovánim vypadaj jak děvky. Taky je známej fakt, že u pohovorů zaměstnavatelé kolikrát potetovaný zájemce o džob moc rádi neviděj, což teda nechápu - kdyby měl ten člověk třeba přes ksicht hákovej kříž, tak neřeknu, ale to, že máte někde na těle obrázek z vás snad nedělá horšího člověka, ne?
Jakej na to máte názor vy?

Don't you be afraid of me only kissing your shadow...

12. října 2010 v 16:33 | Hate
Helou, lidi.
Já jsem fakt čim dál tim línější. A je mi čim dál tim víc všechno jedno. Co se s věcma patlat, vždyť vono to nějak dopadne.
Kdyby mi to nebylo totálně jedno, asi bych se začínala už teď děsit svejch budoucích známek na vízo. Vim, že zejtra píšem z chemie. Mam času spoustu. Ale podívat se na to? Hahahááá, mně se tak nechce. A vůbec, jednička nebo pětka, co jako s tim? Fakt mi na tom nezáleží. Dneska jsem schytala pětku z němčiny za to, že si v domácim sešitě nedělam opravy. A jako co.
Slohovky? Úkoly z češtiny? No to vůbec. Nedělala jsem to nikdy. V životě jsem doma neotevřela učebnici, písemky blbě a stejně mi na konci roku dává jedničky, tak co. Ještě, že tohle nečte, to by mě letos na vízu asi už čekalo něco jinýho, haha.
Vždycky jsem si řikala: Hate, ty seš blázen. A teď si řikam: Hate, ty seš ale naprostej namajákšplouch. Ano, až tak je to zlý, že jsem si musela vymyslet nový slovo. Jsem úplně mimo. Dělam všechno, kromě toho, co dělat mam. Myslim na blbosti. Zdaj se mi blbosti. Jdu po ulici a uprostřed cesty se zničehonic začnu smát. Mně už fakt totálně hrabe a nevim, jestli je to dobře nebo blbě :D Ale tak co...
Právě jsem dokráčela domů z hudebky... Na kytaře to probíhalo dneska celkem dobře, protože většinu hodiny si pan učitel prohlížel Eddieho, brnkal si na něj a ještě si tam dokonce šrouboval, jestli mi tam prej ve fabrice nedali něco blbě :D Na piáně jsem se dneska celou hodinu rejpala v jedný skladbě. Proč se vždycky musim nejvíc věnovat nějaký skladbě, která mě bere nejmíň? Teď konkrétně je to Poetická polka od Smetany. No abych to shrnula, pod pojmem "poetická" si teda představuju spoustu věcí, ale tohle tak úplně ne, no. Možná to taky bude tim, že to zhruba do rytmu šneka lezoucího o berlích, mezitimco to má znít jaksi víc "vivo", ale co.
Včera o těláku se stala jedna nepěkná věc... Hráli jsme softball a jedna holka to schytala míčkem do nosu. Já na ní neviděla jednak proto, že pak stála skloněná a taky proto, že se kolem ní okamžitě nakupila celá třída, ale mně, jakožto citlivýmu člověku, se dělalo blbě už jen při pohledu na tu louži krve na zemi, takže je to jedině dobře. Další důvod, proč mi tělák leze na nervy - člověk aby se tam furt bál, že to něčim někam schytá. Třeba když jsme si měli házet do vejšky koulí... Hnusná je sama o sobě dost ta představa, že bych si to pustila na nohu, natož ještě si s tim házet nad hlavou a obzvlášť poté, co nám pančelka vyprávěla, jak si to jedna holka na tu hlavu hodila? Uhh, ne, dík.
Jak o život to teda je vždycky, když klukům kamsi zmizí učitel, šoupnou je k nám a hrajem třeba vybiku. Kluci samozřejmě rány přes celou tělocvičnu a aby nám mířili na nohy, to néé, u nás se hraje na headshoty. Já to taky do hlavy párkrát schytala, ale naštěstí nijak hrozně. Bylo spíš horší, jak mi jednou ten míč přistál kdesi mezi krkem a břichem, ale tak žádnej úraz se nekonal. Jen to bolelo jak sus scrofa (-latinsky název jednoho zvířátka).
Jinak, co jsem koukala, jsou všichni od nás hluboce zklamáni nepostupem Brejdens Bradrs v ČS má talent. No popravdě, já ten pořad nesleduju, zahlídla jsem jen pár věcí a BB v teplákách se svejma "tanečníma kreacema" mě teda bavili víc jak ty klasický ukníkaný slečinky. Bylo ještě docela zajímavý v tom videu koukat, jak polovina lidí v hledišti pocházela tady od nás ze Žatce, aby je podpořili :D
Opět mi docházej nápady, co víc říct. Proto bude lepší to useknout, Síla ať vás provází :D

10 colour pencils

23. září 2010 v 11:04 | Hate
Ááááách, jsem zamilovaná... Byla to jasná láska na první pohled, stačilo mi se jednou podívat a věděla jsem to. To krásný tělo, ten božskej zpěv...
Celá černá a má dvacet čtyři pražců! A hraje se na ní mnohem líp než na ten starej bráchův krám.
Měla jsem jí původně dostat k narozeninám, jež se konají v sobotu, ale táta už to zřejmě nemohl vydržet a daroval mi ji včera. Bylo mi totiž (a furt mi je) blbě, hlava mě bolí jako by mi po ní přeběhli Maxim Turbulenc, oči a krk taky nejsou zrovna bezbolestný oblasti a paralen jaksi nezabírá, takže mi táta chtěl zlepšit náladu (a to se mu povedlo na jedničku). No tak dneska jsem aspoň zůstala doma, ale včera jsem s tim přetrpěla odpoledku. Měli jsme zrovna laborky z chemie a učitelka nás málem zabila, protože jsme neznali žádný chemický náčiní podle názvu. Prej že to máme už dávno umět, no ale můžem my za to, že dřív jsme měli jinou učitelku, která nám k tomu řekla dvě věty a konec? Takže příště z toho píšem a je naše věc, kde si to všechno zjistíme, vypadá to na strejdu Googla.
Máma má dneska do dvou, táta je v Děčíně, brácha v Praze... Nebejt mýho společníka zvanýho jakási podělaná nemoc by tohle byl super den. Jen já, Eddie (jméno mojí kytary, který mi navrhla Lobelie a mně to přišlo jako super nápad) a můj počítač...
A za třináct minut už si i budu moct pořádně zahrát. Totiž, jednou jsem si tu ráno hrála na klavír a hned se ke dveřím přiřítil nakrknutej soused, ať toho necham a že nemam hrát dřív jak od jedenácti, protože se potřebuje vyspat. Myslim, že by nebyl nadšen ani z eletriky napojený na zesilovači, takže si radši ještě chvilku počkam.
Momentálně si tu pouštim Sinergy, ucucávam čaj a přemejšlim o všech možnejch a nemožnejch věcech. Taky jsem rozdělala novej song, kterej by nemusel dopadnout špatně. Zatim mam hotový skoro tři minuty a je tam minimum kláves, z čehož mam radost, protože jsem jich vždycky všude cpala moc.
Tak mě napadá, už dlouho se mi nepodařilo si pořádně oblíbit nějakou kapelu. Á, to bylo řečeno velmi blbě. No prostě jsem zhruba během posledního roku neobjevila nic, co by mě vyloženě extrémně chytlo, většinou spíš takový ty věci, co si ráda pustim, když mam náladu. Zajímalo by mě, jestli ještě někdy přijde taková mánie jako v případě Nightwish a Children Of Bodom (a Rammsteinů taky, jenže ty už si nějakou dobu moc nepouštim... za zmínku ale určitě stojej, přece jen to byla moje nejoblíbenější kapela po... čtyři roky?), nebo to vždycky bude jen takový to "hmmm, to nezní špatně".
A co jinak novýho? No, nic extra. Ve škole jsme jakožto povinnou četbu dostali Na západní frontě klid, to by mě zajímalo, kde to seženu, z knihovny mi to samozřejmě někdo stačil vyfouknout.
Tak, už máme jedenáct hodin a tři minuty, jak jen ten čas letí... Asi se půjdu věnovat Eddiemu, mějte se :-)

Katso! Se on lamppu!

16. září 2010 v 12:40 | Hate
Zdravím, drahý čtenáři.
Právě dřepim na tvrdý dřevěný židli v učebně informatiky. Mam se celkem ucházejícně, čtvrtky jsou super vynález - žádná odpoledka, žádná hudebka, jen spousta volnýho času. A poslední dvě hodiny infule a teď mi řekněte upřímně - kdo asi tak o infuli dělá celou dobu to, co by měl, když si může zapnout libovolnou stránku a, dejme tomu, prohlížet si nějaký krásný fotky nebo psát nějaký žvásty na blog?
Máme vytvořit nějakou prezentaci, já jí stihla už minule. Je sice odfláknutá, ale to je mi jedno, nebudu se s tim dělat. O krk mi nejde, takže co.
Zjistila jsem jednu super věc - doprovodná kytara Punch Me I Bleed je lehoučká a pomaloučká, tak jsem si po ránu pěkně zahrála a hned se mi do tý mučírny nazývaný "škola" kráčelo líp. Takový doprovodný kytary, to je výbornej vynález pro nás, negeniální lidi, co si chtěj prostě jen zahrát něco od svý oblíbený skupiny.
Zajímavý je, jak na piáno jsem si krátce zahrála jednou za tejden a dostala jsem pochvalu, jak mi to jde a na kytaru si můžu doma hrát jak dlouho chci, ale jakmile přijdu na hodinu, všechno se mi vykouří z hlavy. Já prostě neumim na hmatníku hledat noty, sakra! Pak to vypadá, že ani nejsem schopná zahrát věci ze zpěvníku, ale kdyby tam byla tabulatura, to by bylo hned jiný kafe.
Když už o tom mluvim, dostala jsem najednou hroznou chuť na ledový kafe. Hmm, skočila bych si pro něj potom do cukrárny, ale nechce se mi utrácet. Jako naschvál zrovna teď, když mam v kasičce pár korun, musej mít všichni narozeniny, no to by se jeden picnul.
Ty moje se už taky blížej, docela by mě zajímalo, co si pro mě tentokrát lidi v mym okolí vymyslí. Klidně se s váma vsadim, že dostanu nejmíň jeden naprosto antioriginální dárek zvanej bonboniéra. Teda, nechci, aby to znělo, jako že si stěžuju. Bonboniéry jsou fajn a já je ráda dostávam, ale děsně nerada je dávam. To je něco, co každej čeká. Ale některejm lidem prostě nevymyslíte, co koupit. Nemyslim, že teda zrovna u mě by to bylo nějak extra těžký...
A tak mě teď napadá jedna věc - kdybyste mě znali osobně a měli jste mě hrozně moc rádi, co byste mi koupili k narozeninám? Já vim, že je to lehce debilní dotaz a vzhledem ke svý minulý prosbě o pomoc se opakuju, ale prostě mě to jen zajímá.
Já jsem hrozně zvědavej člověk. Z jedný kámošky jsem vytáhla, že mi možná ten dárek dá pozdě, že záleží na Český poště, protože ta posílá všechno pozdě a tohle přijde pozdě obzvlášť. Tak jsem si lámala hlavu, jaký věci tak choděj obzvlášť pozdě (kromě lístků na Brutal), ale nepřišla jsem na nic. No, necham se překvapit.
Tak jsem si vzpomněla, včera přijeli strejda se sestřenkou a my jsme si s nima šli dřepnout do restaurace. Občas si řikam, že docela závidim těm lidem, co znaj svý kompletní příbuzenstvo a ještě s nima maj o čem mluvit. U našeho stolu bylo poměrně ticho, řešily se akorát tak pracovní záležitosti ohledně novýho bytu a od sestřenice jsem se dozvěděla, že jsem prej hrozně krásná holka a vypadam jak víla. Člověk by neřekl, co všechno se o sobě ještě dozví :D
Tak, za deset minut prej už budem prezentovat. Ááá, mně se nechce! Nenávidim, když mam mluvit před třídou! Je to na zabití. A vůbec, celkově je mluvení divný. Je spousta věcí, u kterejch bych se cejtila trapně, kdybych je měla říct, ale třeba by mi nedělalo problém je napsat a dát je tomu člověku přečíst. Já nevim, proč je to tak a vim, že to má hodně lidí. Párkrát jsem nad tim přemejšlela, ale stejně nevim.
Už pět minut? Zdá se mi to, nebo ten čas nějak letí?
No stejně, JÁ prezentovat nechci! No, když to vemem logicky, učitelka stejně nemá důvod vyvolat zrovna mě, vždyť minule jsem jako jediná měla z tý prezentace čistou jedničku (haha, já, velkej ajťák). Ale taky se divte, když ostatní dělaj dejme tomu prezentaci o Londýně, když tam nikdy nebyli. Já tam prostě nacpala spoustu kytarovejch obrázků, mlela o Fenderovi (tím myslím firmu a toho pána jak ji založil, ne jedno ze svých úžasných SB :D), Gibsonovi, stratech, superstratech, teletech, sgčkách, véčkách, zesíkách, strunách, blablabla...
Hele, tak už bych radši měla končit. Nechci na sebe přitahovat pozornost datlenim do klávesnice, schovam se za monitor a budu doufat, že nebudu vyvolaná (málem jsem napsala vyvoraná)... Zatim se mějte krásně.

A foot from you is like bit closer to heaven

12. září 2010 v 11:56 | Hate
Čau lidi,
ještě furt nejsem mrtvá, zdaleka ne. Přepadla mě během včerejška opět jedna velmi nepříjemná nálada. Grrr, to by mě zajímalo, kdy mě tahle záležitost přestane pronásledovat. Čím to, že kdykoli mě něco naštve, tak mi pak musí absolutně všechno tu věc připomínat? Asi budu dneska celej den trávit zíránim na koberec, to je docela nerizikový.
Jinak, kromě týhle temný chvilky byl včerejšek prostě klasická fajnová sobota. Strávila jsem půl odpoledne hledánim jednoho videa na Youtube. Nenašla jsem ho, samozřejmě. Ale našla jsem zas něco jinýho, u čeho jsem málem sletěla smíchy ze židle. Prostě jeden takovej pěknej cover jednoho nepěknýho songu od Lady Husy, co víc k tomu říct.
Poslední dobou se na netu nějak rozmohly tzv. "dívčí blogy". Právě jsem viděla třetí díl Zvědavýho dotazníku od Natalie Sadness... No, co k tomu říct, že. Prostě jen, že tyhle lidi nechápu. Ale neni to muj problém, ať si dělaj co chtěj...
Potřebuju od vás pomoct. Můj brácha má čtrnáctýho září narozeniny a já nemam ponětí, co bych mu měla dát. Vzpomněla jsem si na to až teď, když se mý vnímání času z prázdnin už celkem vrátilo do normálu. Nic z netu objednat nemůžu, to by se nestihlo. A kupovat bonboniéru? Vždyť to je přesně ten dárek typu "nevim co ti dát, tak jsem po ránu skákla do trafiky a vzala ti nějaký bonbóny, to jseš šťastnej, viď?".
Takže, zkuste si představit, že máte bratra, jemuž za dva dny bude třiadvacet. Cédéčka považuje za vyhozený prachy, když si je může vypálit a trička kapel ho taky nijak neberou (takže kupovat mu to, co bych chtěla já, nejde). CO MU SAKRA DÁT?!
Nějak mě od včerejška bolí v krku. Prosím prosím prosím, ať nejsem nemocná, ne teď! Brácha má školu až od dvacátýho září, tak od tý doby klidně nějakou tu chřipku, ale ne, dokud je furt doma! Ááá, to si ani nechci představovat, že bych tu několik dní tvrdla s nim v pokoji, bych se snad unudila k smrti. Pouštět bych si nic nemohla, hrát na kytaru ani piáno bych nemohla, ječet si tady nějakou úžasnou písničku už vůbec ne. A ten jeho novej byt, kterej se řeší už od února, ještě pořád jaksi (← že to slovo zní finsky?) neni.
Zejtra nejspíš píšem ze tří předmětů, nejspíš. Matika je jistá, u bižule a chemie nevim. Asi bych se na to měla podívat, ale lidi, mně se tak nechce! Obzvlášť na tu bižuli, jak já jí nenávidim.
Na úterý máme úkol z ájiny - napsat o sobě na A5. Ta anglina sama o sobě neni problém, ne pro mě. Jenže nevim, co mam žvencat. Hello, my name is blah blah, I attend grammar school in blah blah, I am blah years old, I like blah and hate blah. To bude originální jak Tokio Hotel. A stejně furt nevim, co napsat. Zas po mně bude půlka třídy chtít s tím úkolem poradit, přesně ta půlka třídy, co mě jinak pomlouvá za zádama a čumí na mě jak na vola. Ať si ten úkol strčej třeba do nosu, jejich věc. Ne moje.
ŽIVOTNĚ DŮLEŽITÉ PS: Jestli mi někdo jakkoli a kdekoli seženete video z Brutalu, kde Alexi po jedný (už nevim jaký) písničce do mikrofonu řekne "děkuju", budu vás do konce života uctívat jako veliký božstvo. Já to potřebujuuu!

Kněz a kýbl

7. září 2010 v 19:09 | Hate
Kdo by si povšiml toho zajímavého faktu, že dnešní nadpis článku je opět lehce prapodivný, ráda mu to vysvětlim. Opět mě nenapadlo nic pořádnýho, tak jsem poprosila bráchu, aby mi řekl první dvě slova, co ho napadnou. Kněz a kýbl. No proč ne...
Dneska jsem poprvý v tomhle školnim roce zabrousila do hudebky, když pominu zamluvení hodin prvního září. Jako vždycky jsem se dozvěděla, že ty hodiny, co jsem kvůli nim letěla okamžitě první den ze školy, abych si je zabrala, budu muset mít posunutý na pozdějš, protože se tam zas najednou nahrnuli nějaký dojíždějící cápkové, který maj čas zrovna jenom v tu dobu, kterou jsem si já už zamluvila, no není to zajímavý? Takže v pátek po škole tam budu takovejch dvacet minut tvrdnout a čumět do zdi, to je dokonalý, fakt.
Taky jsem se dozvěděla, že jako jedinej žák klavírního oddělení budu mít tejdně místo klasický třičtvrtě hodiny hodinu a čtvrt. Tak si řikam, že s těma dnešníma hudebníkama to jde asi z kopce, jestliže jsem tam nejlepší já, když doma prakticky necvičim. Jako jasně, ráda si za ten klavír sednu, ale místo toho, abych se nadřela tu podivnou polku od Smetany si prostě mnohem radši hodim nějakou metalovou píseň, no.
A pořád mě štve, že klavír jakožto jedinej nástroj nesmí mít na koncertech a přehrávkách noty. Jako by se to nemohlo přehodit s kytarou... Protože mezitímco na klavír čtu noty rychle a už si ani nepamatuju, kdy jsem musela něco nacvičovat levou a pravou zvlášť, tak na kytaře je hledam dost pomalu, ale zas si to rychlejš vtisknu do palice, u piána si to prostě nezapamatuju. Murphy, to je tvoje vina...
Jo a taky písničky dost rychle zapomínam... Už si ani nevzpomenu na melodii věcí, co jsem hrála v červnu na absolventskym koncertě. A z těch metalovejch umim celou snad jen In The Shadows, jinak spoustu všemožnejch úryvků.
No, mohla bych přestat furt žvástat o hudebce, co? Řekla bych něco ke škole, ale na to fakt nemam náladu. Stačí mi, že je mi každý ráno blbě od žaludku když myslim na to, že tam půjdu, natož se tady o tom teď rozepisovat. A to, že na laborky jsem zrovna s tou debilní půlkou třídy taky nezmiňovat. To se fakt těšim, jak tam všichni budou mít dvojice a já se zas budu muset k němu vtírat, abych mu mohla na ruku při svojí šikovnosti vylejt nějakou kyselinu. Ach jo.
Ve třídě měli některý lidi děsnej problém s tim, že jsem nešla na Dočesnou. Kdo to neví nebo si to nepamatuje z minula, je to taková dvoudenní akce se spoustou piva, atrakcí a kapel.
No tak jako co? Neměla jsem náladu tam lízt a ani nebylo s kym. Akorát brácha mě dotlačil k tomu na chvíli vytáhnout v noci paty z domu, jenže to jsem zas po chvíli letěla domů.
Byl tam ještě se dvěma svejma kamarádama a rozhodli se, že to bude hrozná prča, když mě budou nutit pít pivo. Že prej mám nejvyšší čas s tim začít, že jako správnej metalista přece musim bejt tvrdá holka a pít pivo a bla bla bla...
Dneska o mně kámoška zas řekla, že takovýho flegmouše jako já nikdy neviděla. Ale kdybyste mě zvočili, jak mě ty tři o Dočesnou naštvali, tak byste jí to asi nevěřili. Já nevim, proč se mě to až zas tak dotklo... Leze mi na nervy to, že on prostě nedokáže pochopit, že já nemam zapotřebí chlastat, kouřit ani podobný krávoviny proto, abych se cejtila jak frajerka největší. Leze mi na nervy, že nejsem schopná to vysvětlit a umim jen čumět jak puk. Leze mi na nervy, jak mi furt mele o tom, že metalisti musí bejt hrozný drsňáci a kdykoli vypadam smutně, vyjede na mě, že se chovam jak emo.
No, já se prostě vždycky dozvim věci...

Am I Dead Yet?

3. září 2010 v 21:53 | Hate
Nazdar.
Má nálada? Nanic. Netřeba v tom hledat nějakej smysl, protože za pět minut se zas budu cejtit úplně jinak, vždyť se znam.
Proč se v tento moment mam tak, jak se mam? Mám plný zuby všeho toho naivního optimismu okolo. Mám plný zuby řečnění o nebesích od lidí, který teprv stojí na první příčce žebříku velkýho dva metry, civí nahoru a stíní si oči před sluníčkem. Všechno je úžasný a všechno je v pohodě, to se bere jako samozřejmost. Mám chuť popadnout nově vyrobenou vázu, abych jí mohla rozbít. Mám chuť zatahovat záclony, abych neviděla hvězdy. Hvězdy, který svítí pro jiný lidi, než jsem já.
Slavík ve zlaté kleci, to jsem já... A oni kolem choděj, dívaj se, tahaj mě za křídla a občas mi hodí něco k jídlu, ale proč někde nevezme ten zlatej klíč a neosvobodí mě? Proč, když už je na dosah konec jednoho bludiště, objevuje se druhý?
A já mam vztek na všechny ty světýlka ve tmě, který normálně chytam do dlaně a schovávam si je, aby aspoň něco zářilo v těch temnejch časech, ale proč se mi zdá, že teď vyzařujou ještě větší temnotu?
Ječela bych, ale nebudu, nikdo by neslyšel ani neposlouchal. A mlčim, protože se bojim, že by přece jen poslouchal. Jsem časovaná bomba, nervózní a nenávistná, která slyší tikot, ale neví, kdy ta osudná vteřina výbuchu nastane. A netuší, jak moc by jí mrzelo vzít to všechno kolem s sebou.
A nikde žádný jezero, abych si mohla odříznout z nohy ten kámen a hodit ho na dno. Nikde bezvětří, aby mi vítr neodnášel pryč každý moje slovo.
Zas někdo zvoní, perkele. Dvakrát. A diví se, že neotvíram? Vždyť jsem se ptala, kdo tam je a zase ani slovo. Pak přijdou ostatní domů a klasicky mě seřvou, protože to byl někdo hrozně důležitej a já mu neotevřela.
Ani ten mocnej zachránce, co mě tahá z hořících domů, mi tentokrát nepomůže. Nechci jeho pomoc, protože mě ničí ještě víc. Nechci slyšet žádnej zvuk, ale ticho mě deprimuje. Nemůžu se rozhodnout, jestli dřív vidět vinu v ostatních nebo v sobě, i když vim, že jen jedna z těch možností je správně. Nechci si to připouštět, ale měla bych.
Což neni to jediný. Měla bys tohle, měla bys támhleto... Zeptat se mě, jestli chci? Jestli mě to zajímá? Ne, to by bylo moc. Očekává se, že půjdu po cestě, kterou staví a já si nemůžu vybudovat vlastní, protože jediný, z čeho můžu stavět, je nicota. Nicotu následovat zatim nebudu, i když na to jednou dojde.
Mělo to bejt veselý, měla jsem říct něco určitýho, měla bych se zmínit spíš o tom, že jsem si odpoledne na Dočesný koupila nádherný a dokonalý triko Childrenů s mym oblíbenym albem (Follow The Reaper) vepředu a těma borcema na fotce vzadu (možná se vyfotim a hodim to sem, haha). Měla bych se zmínit, že zejtra bude víkend, že se tu budu moct jen tak válet a nicnedělat. Měla bych, pcha, už zase.
Ano, právě přišli. A seřvali mě, že jsem neotevřela. Perkele, ať si u těch dveří hlídkujou sami. Nebaví mě to, fakt ne...

PS: Nehledat žádnej smysl, já už to zkoušela a rovnou říkám: NEOBJEVEN.

On broken wings, no flying high

2. září 2010 v 19:45 | Hate
Zdravim lidi.
Dva dny. Dva dny tý pitomý věci zvaný škola mě dokázaly přesvědčit, jak moc jí mám plný kecky, a to jsme se ještě ani neučili! Achjo...

Věk rovná se IQ?

31. srpna 2010 v 13:06 | Hate
To si totiž myslí až překvapivě velký procento lidí. Úplně miluju ty řeči některejch rodičů, který nechaj svý děti dělat naprosto všechno. Mám jednu spolužačku, jejíž máma jí nezakazuje naprosto nic, že prej zakázaný ovoce chutná nejlíp. Nebudu se k tomu vyjadřovat, ale myslim si o tom svoje.
A celkově, spousta dospělejch, když vidí teenagery jak se někde ve dvě ráno motaj zhulený a ožralý, házej to na to, že jsou prostě "mladý" a když se nějakej mladej chová jako naprostej debil, opět se to přisuzuje věku.
Ano, samozřejmě, věk, to je ta nejdůležitější věc, že? Jako kdyby člověk byl celej rok naprosto stejnej a až na jeho narozeniny se to všechno najednou přeplo. Já, navzdory tomu, že mi neni osumdesát, vážně necejtim žádnou potřebu házet kameny po autech, sprejovat památky a vůbec. A ještě na mě budou dospěláci čumět, jako bych něco dělala blbě a ty svoje haranty podporujou. K tomu fakt nemam co říct...
No, necham zatim tohle téma bejt.
Dneska je poslední den předzbytku mýho života. Ano, zejtra přichází to mnou proklínaný a všema těma extrovertníma vymetačema pařeb očekávaný datum - první podělaný září. Oni se těšej, až se potkaj se všema svejma kamarádama a jak budou moct očumovat nějaký šampónky... No hele, já netvrdim, že se mi jednou za čas nestane, že na někoho na trochu delší dobu upřu zrak, ale abych o někom dvakrát staršim, koho jsem jednou zahlídla ve frontě na oběd, mlela od rána do noci a tvrdila, jak ho miluju a že nikoho jinýho nechci? No to teda fakt ne.
Jo a mluvila jsem nedávno s mámou ohledně kytary... Vypadá to, že bych mohla svojí konečně dostat na Vánoce :-) Ale nic neni jistý, samozřejmě. Hlavně to budu muset doma každej tejden připomínat, aby se na to klasicky nezapomnělo. Už se těšim, až si zajedu do Prahy, vyzkoušim si tam ty kytarky, odvezu si s sebou rovnou i pár minitrsátek, protože se blbě sháněj a já už s normálníma hrát moc nedokážu... Je mi jasný, že když dostanu kytaru, už moc dalších věcí mi asi naši nedaj, tak ale to mi nijak extra nevadí, když budu mít konečně vlastní elektriku. Kdybych k ní dostala ještě pěkný tričko Childrenů (no jo, já velký prcek a velikost S se blbě shání), balík těch minitrsátek a třeba jednu Zeměplochu, byla bych maximálně spokojená, ale tak ta kytara stačí...
Nikdy jsem si moc nepamatovala svý sny. Teď jsem na to začla používat jednu takovou taktiku (no, taktiku... :D stačí si co nejvíckrát za den opakovat větu "budu si uvědomovat a pamatovat svoje sny" a po probuzení si co nejdřív zapsat všechny útržky a myšlenky) a pamatuju si toho o dost víc... Je to až podezřelý, v kolika mejch snech se poslední dobou vyskytovali Children Of Bodom v jedný z hlavních rolí :D
To je pro dnešek asi tak všechno, já ze odsud zas klidim... Mrkev s váma!

Předsevzetí

27. srpna 2010 v 12:51 | Hate
Tak jsem si pročítala svůj starej deník a objevila jsem tam několik předsevzetí, co jsem si dala na minulej školní rok. No tak schválně, jestli jsem dodržela aspoň jedno...

1. Cvičit doma aspoň půlhodinu tejdně na klavír.
V hudebce jsem za nim trávila třičtvrtě hodiny tejdně a doma nevim kolik. Hraju vždycky, když nikdo neni doma. Neptejte se proč, jsem prostě psychouš, kterýmu vadí, i když někomu upadne špendlík. A když už jsem k tomu křápu dřevěnýmu zasedla, hrála jsem zásadně věci, který mě baví a ne ty povinný děsy. Takže nesplněno.

2. Cvičit aspoň hodinu denně na kytaru.
No, tak na kytaru jsem rozhodně hrála častějš než na piáno a víc jsem se snažila. Naučila jsem se pár skladeb, akordů a nějaký stupnice. Teď zrovna dodělávam Back In Black (musim se to sólo naučit trochu rychlejš) a začala jsem Nothing Else Matters.
Většinou jsem to ale s tim cvičenim měla tak, že nějakou dobu jsem cvičila dost a pak zas nějakou dobu vůbec. Ale obávám se, že ani na tu hodinu denně v průměru mi to dohromady nestačilo, takže taky nesplněno.

3. Bejt v olympiádě z ájiny první v okrese.
Na školní kolo jsem bohužel onemocněla, takže nesplněno.

4. Přetáhnout někoho na metal.
Hahaha, s lidma v mym okolí nesplnitelný.

5. Víc plnit domácí úkoly od třídního (skoro nikdo jinej nám je nedává).
Nesplněno. Kolikrát jsem byla líná i na to si to opsat ve škole... a naštěstí náš třídní je velmi často línej to kontrolovat. A i když zrovna neni, zjistí to a dá mi speciální úkol, tak zas já jsem opět líná ho splnit a zapomene se na to.

6. Víc se učit na zemák a bižuli.
Aneb dva mý nenáviděný předměty. Hele, asi takhle. Já se učim neumim a nebaví mě to. Nevim, jak dlouho s takovymhle přístupem ještě na gymplu vydržim s vyznamenáníma, ale je mi to jedno. Beru školu čim dál tim míň vážně a i když to asi neni dobře, mně je to zatim stále fuk. Takže nesplněno.

Přesně jak jsem čekala, nesplnila jsem žádný. Na tenhle školní rok si proto žádný ani dávat nebudu, stejně nevim, jaký bych tak mohla.
Ale vlastně mě jedno teď napadá - přežít.

(a na tu kytaru bych taky víc hrát mohla... )
Konec sdělení.

Mrkev ve dřezu je pózer!

26. srpna 2010 v 17:45 | Hate
Moje dnešní nálada? No, taková ta dobrá a vygumovaná odminula mě už opustila, takže v současnosti se cejtim tak nějak... normálně. Ani dobrý, ani špatný.
Tak si řikam, že poslední dobou jsem fakt nějaká náladová, to jsem dřív nebejvala. Chvíli jsem šťastná a chvíli je mi nanic. Teď zrovna je mi tak nějak všechno jedno...
Snažim se optimisticky a naivně doufat, že letošní školní rok bude lepší, aspoň v něčem. Třeba by mi vůbec nevadilo, kdyby se do města přistěhoval nějakej úžasnej člověk v mym věku a začal chodit do naší třídy, fakt, s tím bych neměla nejmenší problém.
Jenže nic takovýho se nestane. Pokud nám do třídy nacpou někoho novýho, bude se jednat o nějakou nafoukanou slečinku/nafoukanýho floutka (nehodící se škrtněte), aby se hodil k tomu zbytku nafoukanejch slečinek a nafoukanejch floutků, co už tam máme.
Asi takhle - současnej vztah mě s mejma spolužákama? Nic moc. Nemyslim si o nich hezký věci, ale neřikam jim to a oni si o mě taky nemyslej hezký věci a taky mi to necpou, většinou.
Měla bych bejt vlastně ráda, že mi nic nedělaj a nic mi nevyčítaj. Přímo do ksichtu mi neřeknou ani ň, ale všichni ví, co se o mně traduje. Že jsem divná.
Jinak si myslim, že jejich vztah ke mně je lepší než ten můj k nim. Oni mě prostě berou jako takovýho cvoka a nevěnujou mi žádnou extrémní pozornost. Jenže já jim pozornost věnovat musim, protože mi nic jinýho nezbejvá.
Asi takhle - když se mi zrovna "poštěstí" slyšet některej z jejich rozhovorů, mívam pocit, že posloucham kolumbijskou telenovelu, jen si za Esmeraldu a Antonia dosadit český jména.
...tak. Po týhle větě jsem to uložila a šla k babičce a vrátila se o pár hodin pozdějš, takže mi musíte odpustit, když trošku odejdu od tématu.
Já tak bytostně NENÁVIDIM, když se vždycky vynoří nějakej chytrák a tvrdí o nějaký kapele, že jsou pózeři. JAK sakra vypadá taková pózerská kapela, co? Kapela prostě dělá muziku, kterou chtěj dělat a kterou je baví dělat. A pokud se zrovna u nějaký kapely vyskytuje víc "fanoušků", co ze sebe dělaj něco jinýho než ve skutečnosti jsou, těžko za to nesou odpovědnost ty hudebníci. Takže pokud potkám člověka, kterej má v oblíbený hudbě samej popík a, dejme tomu, Slipknot a tvrdí o sobě, jakej je hroznej metalista, nechápu, proč by měl kvůli tomu někdo nadávat Slipknot. Jen příklad.
Ať si to takový lidi strčej do dřezu, fakt že jo.

Třeste se, ubozí smrtelníci...

24. srpna 2010 v 12:27 | Hate
...neb se mocná Hate rozhodla napsat článek na téma týdne! Hudbu jsem si prostě nemohla nechat ujít, vždyť mě znáte.
Takže, nejdřív bych začla jednou větou - "Hudba je můj život." Kdybych měla spočítat, kolik lidí tohle už řeklo... tak bych se nedopočítala, protože jsem moc blbá a prsty by mi nevystačily. Řekněme tedy, že takovejch už tu bylo víc než dost.
A kam pak najednou všichni mizej, když každej, koho se zeptam, poslouchá jen to, co je zrovna in? To neni vůbec o hudbě, to je jen nějaká debilní a nesmyslná póza. Jako když někdo řekne, že tuhle kapelu už neposlouchá, protože je to starý.
No a jako co, panebože? Jedna z mejch oblíbenejch kapel jsou například AC/DC, vznikli v roce 1973 a furt jim to šlape. A i kdyby se sešlo 666 pětiokejch bárbín, co by mi to vymlouvaly, nic s tím prostě neudělaj.
A teď - co vlastně hudba znamená pro mě...
Kdybych řekla hodně moc, tak tím asi nikomu moc věcí neosvětlim, tak si to vezmeme úplně od začátku...

But maybe showers remind me of Psycho too much

20. srpna 2010 v 16:47 | Hate
Pro všechny přítomné slepé, kteří umějí číst - ano, mám nový design. Ano, je zelený a ten člověk nahoře, co se tak mile usmívá, se jmenuje Alexi Laiho, frontman Children Of Bodom, na něž jsem (nejen) poslední dobou děsně ujetá.
A tak jsem si zrovna vzpomněla, jak nenávidim lidi, který řikaj naprosto očividný věci. A taky lidi, který melou blbosti, který víc kecaj než myslej. Klasicky, tenhle článek měl bejt jedna věta oznamující změnu designu, ale znáte mě. Prostě mě chytlo nutkání řikat očividný věci, mlít blbosti a víc kecat než myslet.
Teď mě naštěstí přešlo... Takže poslední věc: Chci vidět v komentářích, jak mam krásnej design, nebo půjdu udělat downfall z okna!

And I do not hope for better world for anymore

17. srpna 2010 v 20:28 | Hate
Taky to znáte, jak se usilovně snažíte na něco nemyslet a musíte na to myslet víc než na cokoli jinýho? Momentálně se mi celkem daří to potlačovat, díky tomu, že píšu a posloucham muziku. Ale jen co zas budu v noci ležet v posteli, začne se mi do hlavy hrnout tisíc nechtěnejch myšlenek. Dřív aspoň bejvaly příjemný, když už mě musely nutně vyrušovat z odpočinku, ale těm už asi odzvonilo. Jsem teď hrozně náladová, chvílí se směju jak šílená a další chvíli se mi chce brečet. Furt musim myslet na všechny možný věci, co jsem kdy podělala, nejen poslední dobou, ale i to, co se stalo už hodně dávno...
Myslim na lidi, ke kterejm jsem dřív byla hnusná a nedokázala jsem se jim pořádně omluvit. Ach Alexi, jestli mi kdy něco dělalo problém, je to ta zrůdná mezilidská komunikace. Činy jsou stejně víc než slova. Můžu někomu říct, že se mu omlouvám, že mu děkuju, že ho mám ráda, bla bla bla.. A všechno to může bejt falešný. Kolikrát já už jsem jen takový falešný slova slyšela... Nebo jak jsem kdysi potkala v parku jednu spolužačku a ona mě objala. Perkele, nechápu proč. Kamarádky nejsme a nebyly jsme. A jsem přesvědčená, že stejnej význam jako tohle objetí má i spousta těch frází typu "hrozně tě miluju", před kterejma už si musim zacpávat uši. Teda, ne že by byly adresovaný mně, maximálně když si ze mě někdo dělá prdel. Ale okolo to všude lítá vzduchem. Netvrdim, že to jsou vždycky lži, ale přijde mi hrozně debilní, když někomu každej den opakujete, jak ho děsně žerete. Kdybych já si měla uvědomit, kolikrát jsem sama od sebe někomu řekla, že ho mam ráda, aniž by se mě ptal nebo aniž bych vyvracela tu notoricky známou větu "nikdo mě nemá rád, béé (kterou taky tak ráda užívam :D)... No perkele, to by byl hodně nízkej počet.
To neznamená, že nemam nikoho ráda. Já jen nemam ráda skoro nikoho. Právě teď bych nejradši dala přes držku i sobě, ale to se stává málokdy.
Jedno z mejch obrovskejch přání mě opustilo, takže jsem si ho prozatim nahradila jednim maličkym - bejt aspoň na chvíli sama doma. Protože v tuhle chvíli toužim hlavně po jedný věci - dostat ze sebe všechen ten vztek, co se ve mě už tak dlouho hromadí. To toho chci tolik? Jen je na krátkou chvilku poslat všechny do háje a vyječet se. Jedno krásný hlasitý DO PRDELE, roztrhání okolních papírů a flákání rukou do všeho možnýho totiž dokážat pomoct až nečekaně účinně.
Tak jsem nedávno přemejšlela nad tim, jak jsem vždycky vyčítala hoperům, že poslouchaj sprostou hudbu a teď mi tu řve "I DON'T GIVE A FLYING FUCK, MOTHERFUCKER!" Normálně mě takový texty vytáčej, ale jednomu člověku to odpustit dokážu. Takže odteď budu jen hoperům vyčítat, že jejich texty stojej za nic, stejně jako instrumentální stránka tý jejich hudby. Hlavně u tý poslední části věty si stojim. Věřim, že u nějakýho old schoolu ty texty třeba nejsou zlý, ale jestli Hip Hop kdy dřív žil, což netušim, tak teď už je mrtvej zaručeně.
A je ještě jedna věc, nad kterou furt přemejšlim - musim si řikat, jak by muj život asi vypadal, kdyby se nestaly některý události. Kdybych nepoznala některý lidi, některý věci...
Jedna z těch alternativních realit v mý hlavě mě děsí. Je v ní všechno jiný. Okolní svět má jinou barvu. Jako bych ani netušila, co je to smích, jako bych ztratila sama sebe. Chyběla mi tam jediná z mejch přísah, který fakt věřim. Chyběla mi tam možnost mít ten pocit, že je pořád pro co žít, pro co ráno otevírat oči. Pro co brečet štěstim.
Miluju ten pocit, že tohle všechno tady a teď mám, přestože mi hrozná spousta chybí. Teď budu znít jak naprostej debil, ale jedinej, koho můžu obejmout když je mi blbě, je muj plyšák. Ale ono je to tak možná i dobře, protože mi aspoň do ničeho nekecá.
Chtěla jsem říct jen jedno slovo a vzniknul z toho celej pošahanej článek. A nakonec to slovo ani radši neřeknu. Nevim, jakou by to teď mělo cenu...
 
 

Reklama